Evropa hledá cestu ze závislosti na ruském plynu, aniž by pošlapala své klimatické závazky. Alternativou by se mohly stát bioplynové stanice. Záleží však na jejich „palivu“ – materiálu, z něhož bioplyn nebo biometan vyrábí. Ten by v Česku mohl nahradit energetický potenciál odpovídající pětině spotřeby zemního plynu, říká expert na biomasu. Ochránci přírody však varují před riziky.

Už nyní je Evropa ve výrobě biometanu světovou jedničkou. Do roku 2030 by měla jeho roční produkce ještě vzrůst a nahradit zhruba pětinu zemního plynu z Ruska.

„Bioplyn je v ČR obvykle využíván ke kombinované výrobě elektřiny a tepla. To by se do budoucna mělo změnit,“ uvedl pro EURACTIV.cz Vojtěch Bílý z tiskového oddělení ministerstva zemědělství. Nyní proto vláda chystá podporu pro přechod výroby bioplynu na výrobu biometanu, který může v plynové soustavě nahrazovat zemní plyn.

Aby ale bioplyn, případně jeho vyčištěná podoba ve formě biometanu, mohl hrát významnější roli, potřebovaly by bioplynky více „paliva“. Tedy materiálu, kterým se stanice ládují a z něhož bioplyn vzniká. Ten mohou tvořit vedlejší produkty zemědělské výroby, jako je hnůj, senáž nebo gastroodpad. Významnou položkou je i cíleně pěstovaná biomasa.

„Cílené pěstování biomasy na zemědělské půdě pokrývá zhruba polovinu vstupů pro bioplynové stanice,“ vysvětlil energetický expert Hnutí Duha Karel Polanecký. Pod ni se řadí například kukuřičná siláž.

Aby Česko získalo energetických plodin větší množství a mohlo jich více přetvářet na bioplyn, muselo by také vyčlenit více zemědělské půdy pro jejich pěstování.

Energie versus potraviny

Důležitou otázkou je udržitelnost takového postupu. A zda by cílené pěstování biomasy ve větším měřítku neohrozilo potravinovou soběstačnost Česka nebo nepoškodilo českou krajinu.

To, že by energetické plodiny vytlačily ty potravinové, by hrozit nemělo. „Na rozdíl od řady jiných zemí disponuje ČR dostatečným potenciálem k zajištění tohoto strategického cíle (potravinové soběstačnosti, pozn. red.). Proto se nabízí využití části tohoto potenciálu pro energetické účely,“ uvádí Akční plán pro biomasu.

Zemědělská půda Česka tvoří celkem 3 480 tisíc hektarů. Z této rozlohy – i při zajištění 100procentní potravinové soběstačnosti ČR – by stále bylo možné využít k jiným než potravinovým účelům 1 160 000 až 1 508 000 hektarů. Ty by mohly sloužit například k cílenému pěstování biomasy.

Energetické plodiny dnes zabírají zhruba 4 procenta zemědělské půdy, uvedl vedoucí sekce bioplynu ve sdružení CZ Biom Adam Moravec. Z toho asi 2 procenta pro bioplyn s energetickým obsahem, což odpovídá přibližně 8 procentům spotřeby zemního plynu.

Rizikem jsou pesticidy i půdní eroze

Kontroverzní je zejména to, zda intenzivnějším pěstováním energetických plodin neutrpí životní prostředí.

Cíleně vypěstované vstupy do bioplynek pokrývá asi ze tří pětin kukuřičná siláž a ze dvou pětin senáž, popsal Polanecký. „Hlavním rizikem je pěstování kukuřice na zeleno na nevhodných plochách kvůli půdní erozi a pronikání pesticidů do půdy a vod. Rizikové je také nadměrné hnojení nepotravinářských plodin.“

Produkce zelené hmoty z hektaru také podle Polaneckého významně závisí na způsobu hospodaření a intenzitě hnojení. „Například bojínek pěstovaný na orné půdě dává podobné výnosy jako kukuřice, tráva z běžné louky má výnos významně nižší,“ uvedl. Dalším důležitým faktorem jsou srážky v daném roce.

Je také vhodné hledat další varianty vstupů pro bioplynové stanice, například využití víceletých pícnin, které jsou prospěšné pro půdu, doplnil.

„Úvahy o vyšším využití zemědělské půdy pro zásobování bioplynových stanic musí respektovat dostatečnou výměru pro potravinářskou produkci a pro prostor pro biodiverzitu a dodržovat principy udržitelného hospodaření,“ dodal.

Pšenice na rohlíky, nebo energii. Není v tom rozdíl

S tím však nesouhlasí zastánci pěstování energetických plodin. Jak pro redakci EURACTIV.cz popsal Moravec, energetické plodiny jsou hlídané řadou kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů.

„Tohle je až absurdní, když si uvědomíme, že třetinu vyrobených potravin nedokážeme využít,“ uvedl. „Produkce pšenice, ze které je v budoucnu chléb v popelnici, není omezována žádnými kritérii udržitelnosti a její emisní stopa nikoho nezajímá.“

Pozornost by se proto měla zaměřit zejména na zemědělské postupy, a to nejen u pěstitelů cílené biomasy, ale i těch určených pro výrobu potravin. Na rozdíl od potravinářství pak mohou energetické plodiny dokonce přispívat k větší druhové rozmanitost, jak je tomu například u vojtěšky.

Zatracovat by se neměla ani kukuřice, jejíž výhoda podle Moravce spočívá zejména v dlouhodobosti na stanovišti, což zaručuje krytí půdy v době, kdy je většina ostatních plodin již sklizena.

„Dle akčního plánu pro biomasu je k dispozici téměř milion hektarů zemědělské půdy bez toho, aby utrpěla potravinová bezpečnost. Může tedy výměru energetické biomasy znásobit, a vytvořit tak energetický potenciál odpovídající i 20 procentům spotřeby zemního plynu,“ vyčíslil.

Ne biomase z chráněných oblastí

Právě s ohledem na ochranu krajiny již nyní v Evropské unii platí povinnost sledovat a prokazovat splnění tzv. kritérií udržitelnosti a kritérií úspor emisí skleníkových plynů, popsal Bílý.

„Kritéria udržitelnosti kontrolují, kde se biomasa vzala. Kritéria úspor emisí skleníkových plynů zajímá uhlíková stopa pěstování a získávání biomasy, až po samotnou energii vyrobenou z biomasy,“ uvedl mluvčí.

Existující evropská legislativa cílí zejména na to, aby biomasa pro energetiku nebyla pěstována na úkor ochrany přírody, dobrého stavu zemědělské půdy nebo lesů, a aby výsledná bioenergie – na rozdíl od fosilních paliv – nepřispívala ke změně klimatu.

Pro jednotlivé typy biomasy proto již nyní platí rozdílné podmínky. Zemědělská biomasa pro výrobu bioenergie nesmí pocházet z chráněných oblastí nebo z půdy, kvůli které se vykácel les či vysušil mokřad. Stejně tak těžba lesní biomasy nesmí ohrožovat produkční kapacitu lesů a musí být zajištěna jejich obnova i požadavky ochrany přírody, popsal Bílý.

Bioodpad jako zdroj energie

Oblastí, kde poškození krajiny hrozí výrazně méně, je výroba bioplynu z organického odpadu. Ten tvoří hlavně hnůj a kejda, rostlinné zbytky zastupují pouhou dvacetinu. „V případě využití senáže nebo kejdy jako vstupu jsou rizika nižší,“ řekl Polanecký.

Přestože je nyní svážení odpadu do bioplynových stanic na vzestupu, jeho množství není podle Bílého příliš vysoké. „Ve vstupních surovinách bioplynových stanic roste využití odpadu, ale i přes precizní sběr bioodpadu lze takto zajistit pouze cca 2 TWh energie v bioplynu,“ uvedl Bílý. Pro srovnání, roční produkce bioplynu v ČR se nyní nachází podle dat ministerstva na úrovni 6,5 TWh.

Pokud by Česko přistoupilo k preciznímu využití odpadů a dalších vedlejších produktů, bioplynové stanice by dokázaly vytvořit energetický potenciál až 30 procent, popsal Moravec. „Podaří-li se část zemního plynu díky úsporám a využitím čistých technologií ušetřit, může energetická biomasa tvořit výraznou náhradu ruského plynu,“ uzavřel.