Rozhovor s bývalým prezidentem Agrární komory ČR Janem Velebou

V letech 2005 až 2014, tj. po tři funkční období, jste zastával funkci prezidenta Agrární komory ČR. Když zhodnotíte význam a úroveň cílů, které byly formulovány v rámci Společné zemědělské politiky Evropské unie v těchto letech, s těmi, které byly Unií přijaty v loňském roce, a která platí na léta 2023 až 2027, k čemu jste dospěl?

Když jsem vedl Agrární komoru ČR, tehdy byla jiná doba. Jako zemědělci jsme byli jednotní. Agrární komora ČR byla pro média stěžejní, a řekl bych přímo zásadní představitel agrárního sektoru. Navíc, bylo to také čerstvě po České republiky vstupu EU v roce 2004, který zemědělci v referendu podpořili, protože v tom viděli přístup k dotacím, jaké měly země staré patnáctky. Jenže, tato naše původní očekávání, která nám, mimochodem byla, v té době z Bruselu, slibována, Evropská unie nakonec nesplnila.

Čeští zemědělci se se ocitli v situaci, kdy bylo třeba zahájit boj o zajištění jejich práv v rámci EU. Ovšem s tím také souviselo i to, že jsme museli přesvědčit tehdejší české vlády, tedy, jak premiéry Jiřího Paroubka a Bohuslava Sobotku, tak i jejich ministry zemědělství a financí, aby nás podpořili.

Výsledkem této dlouhodobé systematické práce, kterou, po mém přechodu do Senátu, převzal v agrární komoře kvalitní odborník Miroslav Toman, bylo schválení „Strategie resortu Ministerstva zemědělství České republiky s výhledem do roku 2030“. Byla to strategie rozvoje, potravinové bezpečnosti a potravinové soběstačnosti. Předsedou vlády byl tehdy Bohuslav Sobotka z ČSSD, ministrem financí Andrej Babiš z hnutí ANO a ministrem zemědělství Marian Jurečka z KDU-ČSL, který ale později, podle mého, a nejen mého názoru, udělal obrat o 180 stupňů.

Jenže, když poté, tj. 17. prosince 2021, přišla vláda „rektálního euroalpinisty“ Petra Fialy, a amatéra na postu ministra zemědělství Zdeňka Nekuly, výsledek se dostavil. Strategický plán reformy SZP pro Českou republiku na léta 2023 až 2027, který vycházel ze zmíněné koncepce, tj. Strategie rezortu z roku 2016, byl hozen do koše. Přičemž premiér Petr Fiala, ministři Zdeněk Nekula a Marian Jurečka, spolu s ostatními „odborníky“ vytvořili narychlo paskvil, jehož cílem je rozbít velké a střední podniky, postavit zemědělce proti sobě a otevřít náš trh pro další dovozy potravin ze starých zemí EU, kterým je svěrací kazajka SZP těsná a potřebují prostor pro další expanzi.

Nová SZP EU obsahuje základní rysy politiky Zelené dohody pro Evropu s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Agrární komora ČR přitom poukazovala na to, že vrcholné orgány EU si nenechaly zpracovat dopadové studie o tom, jak se tato nová „zelená politika“ projeví v evropském zemědělství. Přitom americké ministerstvo zemědělství, a některé západoevropské univerzity, tak učinily již před dvěma, třemi lety učinily. Na co jejich studie poukázaly?

Ještě, než vám odpovím, na co jejich studie poukázaly, chci zdůraznit, že Agrární komora ČR musí především zesílit svůj hlas. Poukazovat na nedostatečnou práci orgánů EU ve svých odborných článcích a v tiskových zprávách, kterých si široká veřejnost nevšimne. Zkrátka jenom takto prezentované názory českých produkčních zemědělců, prostě to nestačí. Zelená politika EU, anglicky Green Deal, je, ve své podstatě, de facto zelený fanatismus, který je zničující zejména pro Evropu, a speciálně pro její hospodářské lídry Německo a Francii. Nakonec to povede k tomu, že se celá Evropská unie hospodářsky, a tím i posléze politicky, položí.

Mimochodem, svědčí o tom i jedno číslo, a to, že inflace v Německu dosáhla již 37 %! Francie, ještě nedávno velmoc ve výrobě elektrické energie z jádra, přestala být soběstačná a elektrickou energii kupuje! K tomu připočtěme stále se zhoršující geopolitickou situaci a reálnou možnost zastavení plynu z Ruské federace do Evropy. Tak, co z toho může, mimo vzletných a, omlouvám se, hloupých signálů, gest a frází premiéra a jeho ministrů, vzejít? Jedním slovem vyjádřeno – bída.

A teď k dopadovým studiím. EU, tedy Brusel, nemá žádnou. Americké ministerstvo zemědělství má několik variant dopadových studií Green Dealu, stejně tak některé západní univerzity. Čísel je tedy mnoho, když je zobecníme, lze je shrnout do následujících závěrů:

Zemědělská a potravinářská produkce EU klesne až o 12 %

Ceny zemědělské a potravinářské produkce EU stoupnou až o 16 %

Zisk EU farmářů se sníží až o 16

Sečteno a podtrženo, EU svým zeleným fanatismem směřuje k potravinovému kolapsu. Na rozdíl od USA a velké části zbývajícího světa, vyjma větší části Afriky.

Agrární komora ČR poukazovala na to, že vrcholné orgány EU, pod tlakem politiky záchrany naší planety, toto „ozeleňování“ Evropy příliš, a bez rozmyslu, urychlily. Nesouhlas s řadou negativních dopadů této politiky vyjadřují nejen čeští, ale mnozí jiní evropští farmáři. O čem to svědčí?

Přirozeně, že řadě evropských zemědělců již dochází, že politika Green Dealu povede k postupnému úpadku evropského zemědělství. To je přímo u nich, v jejich zemích. Jenom k tomu chci dodat, že, na rozdíl od českých zemědělců, třeba ti italští nebo nizozemští zemědělci použili protestní metody takzvaně natvrdo. To je blokády dálnic, obchodních center. Nizozemští kolegové dokonce zalili soukromý dům ministra zemědělství močůvkou.

Svědčí to o tom, že nikým nevolené vrcholné orgány EU žijí v materiální a společenské bublině, naprosto odtržené od reálného života, jak odhaduji, že žije „dolních 400 milionů“ z celkového množství 448 milionů obyvatel, a to s cílem udržet se ve svých významných pozicích co nejdéle. Tak, jako u nás, i v dalších zemích EU roste ve společnosti nespokojenost a napětí, které jednoho dne nutně přeroste v sociální výbuch, chcete-li revoluci.

Podle řady ekonomů a podnikatelů je současná energetická krize důsledkem politiky Green Dealu. Proto také, podle nich, k enormnímu zdražování potravin, zejména pro konečné spotřebitele. Co by, podle vás, tuto situaci změnilo?

Obávám se, že zelená ideologie, zelený fanatismus, který ovládl evropské společenské vědomí, a z něho vzešlé politiky národní, tj. ty volené, a euroevropské, to je nevolené bruselské politiky, ale i úředníky, přivede Evropu do hospodářského kolapsu. Trajektorie ekonomického pádu je jasná a nedá se zastavit. Na jejím konci, vzato sociologicky, bude obrovská deziluze a po ní masový sociální výbuch. Nedá se to zabrzdit, přestože je tady stále někdo, na koho to lze svést, a tím udržet masy zatím na startovních blocích. Tím „někdo“ je, podle nich, ruský prezident Vladimír Putin. A navíc jsou tu nitky ze zámoří, kterými se mocný kapitál snaží ovlivňovat a řídit chod světa k obrazu svému.

Vraťme se do doby, kdy jste, jako prezident Agrární komory ČR, pravidelně zúčastňoval mnoha jednání v Bruselu, a kdy jste otevřeně hájil zájmy zemědělců a potravinářů nově přistoupivších zemí EU po roce 2004. Poukazoval jste přitom na to, že podmínky pro práci zemědělců v EU byly příznivěji nastavené ve prospěch původních členských zemí, oproti přistoupivším zemím střední a východní Evropy. Co byste k tomu dodal?

Pro vysvětlení toho, že jsem se tak tehdy angažoval, musím říci, že 1. května 2007 jsem se stal, po Polákovi Wiktoru Szmulewiczovi, jedním z pěti viceprezidentů COPA za nové země EU, což je výbor profesních zemědělských organizací v Evropské unii. Prezidentem byl tehdy Francouz Jean-Michel Lemetayer. Už jenom ten poměr. Západní země měly prezidenta COPA a 4 viceprezidenty, pro nové země, tj. pro Polsko, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, bylo určeno místo jednoho viceprezidenta. Nicméně, i to bylo pro českou agrární komoru určité uznání. Mimochodem, v dubnu 2009 jsem byl zvolen viceprezidentem této evropské organizace, která tehdy sdružovala 60 nevládních agrárních organizací ze zemí EU a 36 organizací z ostatních evropských států, a to již podruhé.

Ale zpět k vaší otázce. O revizi dotací pro velké zemědělské podniky, o to se snažila EU vždy. I přesto, že vstupem do EU byla založena dotační nerovnost, která nebyla do dnešní doby srovnána. Zažil jsem to už za svého prvního viceprezidentství v COPA, už v roce 2007. Musím ale konstatovat, že už tehdy mně, který reprezentoval stanovisko české agrární komory, tehdejší západoevropští kolegové podpořili. Bylo to například Německo, Dánsko, Nizozemsko nebo Španělsko. Mohl bych povídat dlouho, ale omezím se na zdůraznění současné reálné situace. Soupeřem českého zemědělství není Evropská unie, ale dnešní vláda, konkrétně premiér Petr Fiala a ministr zemědělství Zdeněk Nekula. To deklarovali hned při vyhlašování priorit českého předsednictví EU na tiskové konferenci 15. června t.r. O zemědělství, potravinové bezpečnosti z jejich strany nepadlo ani slovo. Zato první prioritou je, podle nich, „zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny“.

Pamatuji se také, že jste se tehdy snažil o vytvoření jednotné platformy nových členských zemí EU. Myslíte si, že je možné, v současné době, se pokusit v řadě zemí EU novou platformu, která by reagovala na neuvážené kroky EU v rámci politiky Green Dealu?

Bylo by to potřebné, ale nepovažuji to za pravděpodobné. Vždyť ani v naší malé zemi není zemědělství jednotné. Na jedné straně stojí Agrární komora ČR, a její členská organizace Zemědělský svaz ČR, a proti nim se vymezuje Asociace soukromého zemědělství. Tato, ač produkčně nevýznamná, je ministrem zemědělství, a prakticky celou vládou, brána jako minimálně rovnocenný partner obou uvedených organizací. Přitom status quo je naprosto jasný a jednoznačný. Je to dáno Zákonem České národní rady o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. V zákoně se konkrétně uvádí, že k podpoře podnikatelských aktivit v zemědělství, potravinářství a lesnictví, k prosazování a ochraně zájmů a k zajišťování potřeb svých členů se zřizuje Agrární komora České republiky. Tedy, jak cituji ze zákona č. 301 ze dne 5. května 1992. V dalším textu se rovněž uvádí, že členy jsou právnické i fyzické osoby. Chci tím říci, že jediným mluvčím českých zemědělců a potravinářů je ze zákona Agrární komora ČR.

Ale zpět k vaší otázce. Neuvážené kroky Green Dealu nevyřeší nevládní organizace. To by mohly udělat jedině silné politické osobnosti členských zemí EU, a ty, jak vidno, nemají zájem a zeleným fanatikům nejsou sto se postavit.

Přejděme k dotační politice české vlády. Vláda v lednu t.r. změnila systém národních dotací, oproti původnímu kompromisnímu znění, a to ve prospěch malých zemědělců na úkor středních a velkých zemědělských firem. K čemu to nakonec, podle vás, povede?

Jak jste se, ve své otázce, zmínil, jde totiž o Strategický plán reformy SZP pro Českou republiku na léta 2023 až 2027. Ten byl skutečně velmi dobře a zodpovědně, za minulé vlády, vyjednán a připraven, a mohl nastartovat české zemědělství na vzestupnou trajektorii. Zásluhou nové vlády premiéra Petra Fialy, a jejího ministra zemědělství pana Nekuly, se tak nestane a české zemědělství bude dál ztrácet svou produkční schopnost.

Druhým výsledkem, vzato sociologickým pohledem, dojde k další fragmentaci nevládních organizací a zeslabování jejich už beztak malého vlivu. Bojím se použít výraz „všeobecný rozklad“, ale pokud by současný ministr zemědělství Zdeněk Nekula vydržel do konce svého mandátu, tak si umím naznačený rozklad představit.

Dovolte citovat prognózu dalšího vývoje, kterou mně poskytl Jaroslav Lád, šéf družstva vlastníků půdy a majetku z Ostaše, který říká, že „pokud se nebudeme chtít účinně bránit, budeme odkapitalizováni a rozmetáni. Ceny vstupů, realizační ceny, a ještě diskriminačně krácené dotace, to je fakt na atomizaci, nebo rychlý prodej, dokud je čas. Rozmetány budou sdružení vlastníci právnické osoby – družstva, akciové společnosti, ale dopad to bude mít i na jejich dodavatele a odběratele.“ K tomu mohu jenom říci, že mám stejný názor. Zároveň dodávám, že tomuto trendu českého zemědělství napomáhá ten, který by měl stát v první linii obrany, to je ministr zemědělství Zdeněk Nekula. Leč nestojí a nebojuje za české zemědělství.

Nemělo by být, právě nyní, jedním z hlavních úkolů Agrární komory ČR, co nejrychleji a nejdůkladněji o skutečné situaci informovat, nejen zemědělskou veřejnost, jak to dosud činí, ale i přímo i široké vrstvy našich občanů?

Agrárníkům, v čele s Agrární komorou ČR, chybí, nerad to říkám, a není to z mé strany laciná kritika, vůdci. Lépe řečeno přirozené vůdčí osobnosti. S touto vládou, s tímto ministrem zemědělství, se zkrátka domluvit nelze. Potom zbývají dvě možnosti. Trpět a odevzdaně čekat co bude, anebo se vzepřít. Rád bych věřil tomu, že po odvolaní únorové protestní jízdy zemědělské techniky a konečně uskutečněné protestní jízdě traktorů a zemědělské techniky 15.září t.r. ve všech krajích ČR, zodpovědná organizace, to je Agrární komora ČR, přitlačí na pilu. V této době nestačí jenom jednat, psát články, vydávat tiskové zprávy. České zemědělství je na rozcestí, je třeba konat!