Ke zdůvodnění, proč provést důchodovou reformu se používají nejrůznější argumenty. Jedním z nich je tvrzení, že důchody příliš zatěžují státní rozpočet. Prostě snížit toto zatížení státního rozpočtu – to je ten výchozí argument, proč snížit jak způsob propočtu důchodu, tak jeho valorizaci.

Proto na úvod by bylo dobré připomenout výchozí ambici, se kterou se údajně má v současnosti přistupovat k této avizované reformě. Jak uvedl předseda Národní rozpočtové rady – prý je nutné, že „důchody musí nějak dýchat s ekonomikou. A pokud nebudou dýchat, budeme jen hromadit neudržitelné dluhy do budoucna.“ Tato myšlenka nejednou zaznívá a na první pohled vypadá, že je oprávněná.

Pokud bychom zkusili dešifrovat si tento výrok, pak by to tedy znamenalo, že neroste-li HDP, tak že by důchody také neměly růst, resp. jejich objem. Nebo snad dokonce, když HDP klesá, tak by důchody (resp. objem důchodů) měly také klesat? To je, dovedeno do konce, logika tohoto uvažování?

První, nad čím je nutno se zamyslet, je úvaha, zda objem vyplácených důchodů závisí jednoznačně na růstu HDP v daném roce. Taková závislost, podle mého soudu, je jen velmi zprostředkovaná.

Objem důchodového fondu je tvořen příspěvky zaměstnanců stanoveným procentem z jejich platů a mezd – přitom část platí přímo zaměstnanec a část platí zaměstnavatel. Závislost růstu objemu mezd a platů na růstu HDP však není bezprostřední. Obvykle je to tak, že pokles HDP se promítá zpravidla do výraznějšího poklesu investic nebo poklesu (úspor) vládních výdajů atd. Jeho pokles proto ještě nemusí znamenat významnější pokles zaměstnanosti, pokles růstu průměrných vyplácených mezd a tedy celkového objemu mezd a platů.

Tedy závislost mezi růstem objemu starobních důchodů a růstem HDP je jen velmi zprostředkovaná a uvažovat o tom, že by se měl každý pokles HDP přenášet do poklesu důchodů – ať už poklesem průměrného vypláceného důchodu nebo zastavením jejich valorizace, je příliš zjednodušující a v podstatě i mylná.

Daleko závažnější pro růst důchodového fondu je vývoj zaměstnanosti. Pokud by došlo k  růstu nezaměstnanosti, pak mohou vznikat (a také vznikají) problémy s naplňováním důchodového fondu, protože roste pomaleji objem mezd (případně by mohl i klesat, ale to jen velmi zřídka). Vývoj zaměstnanosti do určité míry závisí na vývoji ekonomiky jako celku, ale i v tomto případě jde o zprostředkovaný vliv.

Významným rysem české ekonomiky v současné době její vysoká úroveň zaměstnanosti, která vylepšuje vývoj důchodového fondu na rozdíl od situace, kdy by se ekonomika potýkala s vysokou nezaměstnaností. Taková situace v českých podmínkách nastala jen na konci devadesátých let. Od té doby je úroveň nezaměstnanosti relativně velmi nízká, což vylepšuje naplňování důchodového fondu, což si zatím příliš často neuvědomujeme. Bohužel se to zřejmě v některých úvahách považuje za samozřejmé, ale to v budoucnu nemusí platit.

Kromě toho, objem mezd je odvozen od vývoje HDP v běžných cenách. Zpravidla – i když dojde ke zpomalení nebo stagnaci růstu reálného HDP případně i k jeho poklesu – je tato vazba na vývoj HDP v běžných cenách podstatně mírnější. V takto měřeném růstu HDP se totiž také projevuje inflace.

Vývoj podílu důchodů na HDP

Všechny tyto souvislosti lze ukázat na vývoji české ekonomiky v posledních patnácti letech. Od roku 2005 zaznamenala česká ekonomika tři roky, kdy došlo k poklesu HDP. Výrazný byl pokles HDP v roce 2009. Ve stálých cenách dosáhl 4,7 %. Ovšem v běžných cenách byl pokles HDP jen poloviční – 2,2 % a objem mezd a platů se snížil o 2,1 %.  V roce 2012 došlo k poklesu HDP o 0,8 % ve stálých cenách, ale HDP v běžných cenách vzrostl o 0,7 % a objem mezd a platů se zvýšil o 2,8 %. O jaké vzájemné provázanosti se tedy dá mluvit?

V roce 2020, kdy se ekonomika potýkala s náporem covidové epidemie, byl zaznamenán dosud nejvyšší pokles HDP ve stálých cenách o 5,5 %. Ovšem v běžných cenách byl pokles mírnější – minus 1,4% a objem mezd a platů stagnoval – růst o 0,1 %.

Z těchto dat je zřetelné, že rozdílný vývoj HDP v běžných a stálých cenách, což není nijak překvapivé, je ovlivněn úrovní inflace v daném období, která se nevyhnutelně promítá do dynamiky mezd a platů. Proto požadovat nějaké hlubší propojení růstu důchodů a ekonomického růstu je problematické.

Inflace totiž rozdíly v reálné dynamice HDP a jeho dynamice v běžných cenách stírá. Pak je na místě otázka, nakolik jsou současné úvahy o vzájemné provázanosti růstu důchodů a HDP opodstatněné a zda nejsou naopak „podmíněny politicky“ ideologií vládnoucí koalice.

Dalším možným pohledem na vztah mezi hrubým domácím produktem a objemem důchodů je podíl objemu důchodů na HDP.

Jak je patrné, tento podíl se v období 1995 až 2010 zvýšil jen velmi zvolna a – vzhledem k tomu, že zde jsou uvedeny jen koncové roky období – podíl se měnil v závislosti na změnách především HDP, který je vyjádřen v běžných cenách. Snížení podílu důchodů v roce 2005 je dáno tehdejší vysokou dynamikou růstu HDP – kolem 6,5 % meziročně, což je dosud nejvyšší dynamika od roku 1993.

Také pokud se podíváme na delší období např. posledních deseti let, pak i tady je vidět, že největší vliv na změnu tohoto podílu má vývoj HDP, neboť vývoj objemu důchodů je relativně plynulý. Pro rok 2021 bylo dosaženo podílu 8,49 %, objem důchodů se zvýšil na 518 mld., ale současně výrazně vzrostl HDP v běžných cenách až na 6108 mld. (růst o 7 %), kde se projevila již nastupující inflace.

Ovšem růst HDP v roce 2022 (o 11 %) znovu vrátil podíl důchodů na HDP pod úroveň 8 %.

Domnívám se proto, že vyvozovat z tohoto vývoje nějaké zásadní závěry o nutnosti zpomalit růst důchodů a dosáhnout poklesu jejich podílu na HDP, nelze. A to především proto, že financování starobních důchodů je zajišťováno z příspěvků placených z mezd a platů a také ze sociálních příspěvků placených zaměstnavateli.

Proto je důležité podívat se na vývoj objemu mezd a platů v ekonomice. K tomu je tato tabulka.

Jak je patrné, ani při růstu objemu mezd a platů nedocházelo v minulosti k žádnému nezdravému vývoji, který by měl vyvolávat nějaké větší obavy z nerovnováhy. Naopak je tam patrný nevelký růst podílu mezd na HDP a z toho pak může vyplývat i růst podílu důchodů na HDP.

Za důležité lze pokládat především fakt, že objem finančních zdrojů pro důchodový fond (resp. na růst důchodů) se zvyšuje. Tam není patrná tendence k výrazné nerovnováze. Také připomínám, že právě v letech 2018 a 2019 byl tzv. důchodový účet v přebytku: 18 mld., resp. 16 mld. Kč.

K tomu ještě je nutno dodat, že od roku 2011 počet vyplácených důchodů stagnuje kolem 2,870 mil. a v roce 2021 klesl až na 2,857 mil. důchodů.

Nakonec porovnáme-li dlouhodobý růst objemu mezd a platů v letech 2010 až 2022, pak vzrostl o 82 %, objem starobních důchodů se zvýšil ve stejné době o 57 % a hrubý domácí produkt se zvýšil o 70 %.

To jistě není žádná tragédie. Jak je patrné, pak růst mezd a platů předstihuje růst objemu vyplacených důchodů. Pokud je to tak, že příspěvky na důchodové pojištění jsou odvozeny podílem od objemu mezd a platů, pak by růst příspěvků na důchodové pojištění měl kopírovat růst objemu mezd a platů. Proč dochází k tomu rozdílnému růstu – proč roste objem vyplacených důchodů podstatně pomaleji, než roste objem mezd a platů v ekonomice, by mělo být především předmětem zkoumání.

Kritici úrovně podílu důchodů na HDP v ČR tvrdí, že je současná úroveň příliš vysoká. O tom, jaká by v našich podmínkách měla být optimální úroveň tohoto podílu, mlčí. Studie na toto téma v podstatě nedefinují, kde tato hranice leží, ale přesto vědí – jak jinak – že je tento systém neudržitelný.

Mezinárodní srovnání podílu důchodů na HDP ukazuje, že podíl dosahovaný v ČR je v podstatě plně srovnatelný a pohybuje se kolem průměru zemí EU. K tomu je ovšem nutno dodat, že porovnáváme jen důchody z veřejných zdrojů, které jsou u nás dominantní v příjmech důchodců. V zahraničí existuje poměrně široká škála dalších příjmů z nejrůznějších soukromých důchodových systémů, případně důchodů z investic do akcií atd., a to potom může měnit životní podmínky důchodců ČR a srovnávaných zemí.

Současně je třeba také dodat, že existují i jiné propočty podílu důchodů na HDP. V závěrečném dokumentu shrnujícím závěry práce Komise pro spravedlivé důchody se uvádí, že např. Rakousko, nebo Francie mají o 6 procentních bodů vyšší podíl než ČR, pro kterou se udává hodnota 8,2 % (viz „Souhrn podkladů Komise pro spravedlivé důchody“, MPSV Praha 2021).

V ČR, na rozdíl od většiny zemí EU, nejsou důchody zdaňovány, ale i po přepočtu na srovnatelný základ nejsou české důchody ve svém podílu na HDP odlišné. Např. Německo dosahuje v podstatě stejných hodnot. Ovšem výchozí úroveň tohoto podílu ve studii Komise pro spravedlivé důchody je jiná – dosahuje téměř 12 %. Existují zde tedy nemalé metodické nesrovnalosti.

Časté diskuse o možnosti zdanění českých důchodů by je ovšem posunuly do podstatně horší pozice v mezinárodním srovnání. Kromě toho je dobré si uvědomit, že i část vyplácených důchodů se plynule vrací do státního rozpočtu. Vzhledem ke struktuře výdajů domácností důchodců, pak většina jejich výdajů je zdaňována DPH a tak lze odhadovat, že zhruba 15 % z objemu důchodů zpětně přechází v podobě daní zpět do rozpočtu – může tedy jít zhruba o 100 mld. Kč. V podstatě také platí, že se část důchodů takto „samofinancuje“ resp. vrací se do jiné kapitoly státního rozpočtu.

Budoucí vývoj podílu důchodů na HDP

Úvaze o budoucím vývoji podílu důchodů na HDP, resp. takovému propočtu, se často věnuje velká pozornost. Lze se setkat s propočty, že v roce 2065 bude podíl důchodů na HDP kolem 12 %. Ovšem v jiných dokumentech se hovoří o tom, že bude v tomto období podíl důchodů na HDP kolem 9 %.

Všechny tyto propočty jsou velmi podmíněné. Modelují budoucnost z pozice tzv. udržitelnosti současného systému propočtu důchodů. Přitom nejsou schopny určit, jaká je ona obecně přijatá hranice optimální velikosti podílu důchodového fondu na HDP, zda to má být 6 % nebo 8 % nebo 10 % nebo ještě více. Žádná taková hranice, jak už bylo řečeno, neexistuje.

Kromě toho je nutno kriticky posuzovat i samotný propočet. Ten se skládá z několika neznámých. Relativně spolehlivá je demografická prognóza vývoje počtu obyvatelstva. Tam je nejdůležitější odhad porodnosti – ale i ten může být zpochybněn.

Ovšem prognózovat vývoj HDP na období příštích 30 až 50 let je v podstatě „hádání z křišťálové koule“. Tak vzdálená budoucnost má tolik nejrůznějších možných východisek, že jen sotva lze stanovit, které z nich je to „správné“. Navíc nikdo se nezabývá ani tím, že nejde o homogenní období, že tam bezpochyby budou výkyvy atd. Přitom úvaha o vývoji podílu důchodů na HDP rozhodně nemůže obejít ani problém budoucí inflace atd.

Spolehlivost takové úvahy je tedy velmi diskusní. To by možná ani nevadilo, kdyby autoři podobných úvah si byli vědomi podmíněnosti takových propočtů a současně je nevydávali za něco, co je budoucí, téměř nezvratná, skutečnost a co nepodléhá kritickému rozboru a je to něco, o čem vůbec nelze diskutovat.

Dnes čteme nejrůznější úvahy o tom, jak výrazně by zatížilo naše budoucí důchody ponechání současného způsobu valorizace. Desítky či stovky miliard mají sotva reálný podklad.

Udělejme si jen takovou malou extrapolaci dosavadních trendů za období 2015 – 2022. V tomto období rostl HDP v běžných cenách v průměru ročně o 5,6 %, objem mezd a platů v průměru o 6,7 % a objem vyplacených důchodů o 4,65 % průměrně ročně.

Pokud si tato čísla promítneme na úroveň roku 2030 – a opravdu jde jen o extrapolaci – tedy pokračování dosavadního trendu, pak v roce 2030 by HDP dosáhl 10 490 mld. Kč, objem mezd a platů 3850 mld. a objem vyplácených důchodů 763 mld. Tedy podíl důchodů na HDP by byl 7,3%.

Můžeme si zvolit i jiné propočty a i ty ukážou, že se nám předkládají od politiků čísla, která jsou „cinknutá“. Jejich řešení, které navrhují, je nejsnazší – protože nejsou schopni uhájit výběr daní a sociálního pojištění, protože existují kategorie budoucích důchodců, kteří platí jen minimum do důchodového fondu a spoléhají na solidaritu důchodového systému. Stejně tito politici nejsou schopni rozumně řešit ani výdaje státu na některé jiné výdaje a proto je pro ně nejsnazší snížit valorizaci důchodů a hájit ji tím, že je to v zájmu našich dětí atd.

Právě na těchto údajích se ukazuje, jak důležité by bylo, kdyby existoval samostatný a  relativně nezávislý „Státní důchodový úřad“, který by mohl být solidní oponenturou nejrůznějším „politickým nápadům“ některých politických stran, která se právě dostaly do vlády. O tom ještě někdy jindy.

K úvahám o růstu důchodů v nejbližších letech. Statistický úřad zveřejnil údaje o růstu mezd v roce 2022. Průměrná mzda v tomto roce dosáhla 40 353 Kč a meziročně vzrostla o 6,5 %. Spotřebitelské ceny se zvýšily o 15,1 % a reálná mzda se tak snížila o 7,5 %.

Promítněme si tato data do let 2023 a 2024. Opravdu si myslíme, že i nadále bude klesat reálná mzda? Že i letos zaznamenáme její pokles. Pokud se naplní některé úvahy o růstu inflace o 8-9 %, pak by reálná mzda při stejném růstu jako v roce 2022 klesla o 2-3 %.

Jenomže to také znamená pokles koupěschopnosti oproti roku 2021 o minimálně desetinu – a to už bude moc, to už dopadne natolik zásadně na životní úroveň rodin, že to vyvolá společenskou krizi. Oproti podobné situaci v počátku devadesátých let, zde určitě není odhodlání takový pokles strpět a pak tu nejsou v rodinných rozpočtech takové rezervy jako byly v minulosti.

Poroste v takové situaci ekonomika, nebo se rozvine krize? Pokud vláda nebude bojovat proti inflaci všemi dostupnými prostředky a dovolí tento pokles životní úrovně všech vrstev obyvatelstva, pak na podzim budeme svědky společenské krize, které může mít velmi málo předvídatelné následky.

Domnívám se, že bude proto nutno – ještě do konce tohoto roku – valorizovat mzdy, připustit rychlejší růst mezd a platů. To také vytvoří větší zdroje pro krytí důchodů. Prostě změna dosavadní pasivní politiky nečinného přihlížení k tomu se odehrává v národním hospodářství je nevyhnutelná.