Pokud by při výstavbě nového jaderného bloku došlo k nějakým problémům, může to ohrozit rating České republiky. Podobná rizika ale vůbec nejsou součástí debaty, varuje v rozhovoru pro EURACTIV.cz Oldřich Sklenář.

Vaše studie mapuje náklady spojené s novým jaderným blokem v Dukovanech. Kolik tedy podle Vás bude stát?

Ve své práci se snažím upozornit, že se nemůžeme dívat jenom na cenovku za samotný jaderný reaktor. Když budu vycházet z vyjádření ministerstva průmyslu a obchodu, tak se cena pohybuje v rozmezí 150 až 160 miliard korun. Já ale tvrdím, na základě vyjádření expertů a zkušeností ze zahraničí, zejména z euroatlantické oblasti, že to bude výrazně více. Cena bude zhruba 250 až 300 miliard, a to ještě bez započítání té současné eskalace cen stavebních materiálů, které to můžou ještě výrazně posunout.

Dalším závěrem je, že existuje velké množství nákladů, které vlastně zatím vůbec nebyly diskutovány, přestože budou zatěžovat veřejné rozpočty. Pokud mám být konkrétní, jedná se o náklady spojené s výstavbou infrastruktury, dopravními stavbami, které by se musely realizovat. Další náklady budou spojené s vyvedením výkonu do sítě. Pro zajímavost, v případě jednoho z plánovaných vedení je to necelých 300 sloupů vysokého napětí. Takové náklady bychom ale museli řešit v případě každého obdobně velkého zdroje. V čem však mají jaderné elektrárny exkluzivitu, je fakt, že patří k nejlépe chráněným civilním objektům. Jsou potenciálními cíli teroristických či vojenských útoků, a je proto nutné vynakládat poměrně velké prostředky na jejich ochranu. A pak je tu problematika ukončení provozu jaderného zdroje a ukládání vyhořelého jaderného paliva, které musíme zajistit na stovky tisíc let, což vlastně překračuje veškeré dosavadní inženýrské zkušenosti.

Na druhou stranu, jádro může pomoci s dekarbonizací české energetiky, takže zřejmě je to investice, kterou stejně bude muset ČR podstoupit…

Ano, v oblasti energetiky snižujeme uhlíkovou náročnost. Uhelná komise doporučila, abychom od uhlí upustili v roce 2038, podle Mezinárodní energetické agentury, několika nezávislých think-tanků a dalších subjektů bychom to ale měli udělat dříve. Může se to stát i z ekonomických důvodů. Máme tedy omezený čas i omezené prostředky. Nový jaderný blok ale k dekarbonizaci ve smyslu náhrady stávajících uhelných zdrojů příliš přispět nemůže, a to ze dvou důvodů. Zaprvé je to časový rozměr, spuštění nového bloku má nastat až po roce 2036, s uhlím ale budeme muset skončit mnohem dříve. Zkušenosti z euroatlantické oblasti navíc ukazují, že je obrovský problém termíny dodržet. Potýkají se s nimi v podstatě všichni. V některých případech je zpoždění ve výstavbě i více než deset let.

Jaderná energetika je spolu s kosmickou technikou to nejsložitější, to nejkomplikovanější technické dílo, které kdy člověk vytvořil. Nedávno zveřejněná Zpráva o stavu jaderného průmyslu ve světě 2021 přitom uvádí, že jádro je pomalu ale jistě na ústupu. Dostáváme se tak do situace, kdy může dojít k dalším odkladům kvůli rozpadu dodavatelských řetězců, jako to nyní pozorujeme v automobilovém průmyslu, kde chybí čipy.

Druhým důvodem je výkon. V případě Dukovan by měl mít nový blok výkon 1 200 megawattů. Instalovaný výkon v uhelných elektrárnách byl přitom ještě předloni necelých 10 000 megawattů. Nový blok nám tedy s dekarbonizací příliš nepomůže, nemluvě o tom, že budeme muset řešit také náhradu či případné prodlužování životnosti stávajících bloků v Dukovanech. Všichni navíc víme, s jakými problémy se potýká výstavba infrastrukturních projektů v Česku a bylo by naivní očekávat, že s jádrem to bude jinak. Stačí vzpomenout na pokus o vyvedení tepla z jaderné elektrárny Temelín. Dodavatel stavby zkrachoval, teplovod se dosud nepodařilo dokončit, a to se s trochou nadsázky jednalo o dvě trubky ležící v poli.

Vraťme se ještě k ceně projektu. Pokud by byly náklady dvojnásobné oproti odhadům ministerstva průmyslu a obchodu, co to pro Česko bude vlastně znamenat?

Podle posledního návrhu by měl stát poskytnout 100 procent financování a přebírá na sebe veškeré záruky za výstavbu toho nového bloku, tím pádem i veškerá rizika. Vzhledem k tomuto způsobu financování se z pohledu mezinárodních ratingových agentur stává investice součástí státního dluhu. Podobná investice do infrastruktury by byla smysluplná, kdyby se ovšem nejednalo o něco tak problematického, jako je jádro. Upozorňuji tedy na to, že pokud by došlo při výstavbě k nějakým problémům, může to ohrozit rating České republiky. Jednalo by se totiž o jakousi půjčku, kterou by stát poskytl, ale ukázalo by se, že nebude splacena za podmínek, jaké jsme původně očekávali. Tato rizika ale vůbec nejsou součástí debaty.

Snažím se tedy podpořit debatu o tom, za jakých podmínek je výstavba nového bloku smysluplná a za jakých podmínek bychom měli řešit nějakou záložní variantu. Pokud se podíváme na možné scénáře uhelné komise či společnosti ČEPS, jeden z nich pracoval s tím, že ke spuštění nového bloku vůbec nedojde. Ministerstvo průmyslu a obchodu ale tento scénář vyřadilo, čímž dalo jasný signál, že mají být uvažované pouze scénáře s výstavbou nového bloku.

Na výstavbě nového jaderného zdroje panuje shoda napříč politickým spektrem a ani společnost nevystupuje proti těmto záměrům, tak možná i proto se s ním zkrátka počítá ve všech scénářích?

Ano, jádro má u české veřejnosti obecně silnou podporu. Poukazuje to na silné projaderné sklony, které tu existují již dlouhodobě a napříč jsou zřejmě ve všech odpovědných kruzích. Například autoři aktualizované Státní energetické koncepce spíše než aby nezávisle prověřili veškeré možnosti, tak v závěrech podpořili svůj vlastní názor, že jádro je jediná možná cesta. Z technologického hlediska to však nebyla dobrá volba, útlum uhlí teď budeme muset částečně řešit plynem, což má své geopolitické konsekvence. V Evropě přitom zažíváme boom v oblasti obnovitelných zdrojů energie a náklady na výrobu elektřiny z nich zásadně klesají. Zatímco křivka cen u obnovitelných zdrojů klesá, u fosilních má naopak vzestupnou tendenci.

Neříkám, že obnovitelné zdroje jsou jediné správné řešení, tam zase nastávají problémy spojené s ukládáním energie a stabilitou elektrizační soustavy. Snažím se především poukázat na to, že jádro nemusí být jediná cesta. Pokud nastanou problémy a zdroj nebude spuštěn, měli bychom mít záložní plán.

V ochraně klimatu nesmíme být černými pasažéry

Co se týče obnovitelných zdrojů, v českém prostředí se opakuje argument, že tu zkrátka nemáme vhodné podmínky. Pokud by se ukázalo, že nezvládneme postavit jaderný zdroj, nebude zkrátka přijatelnější zůstat nadále závislí na fosilních palivech?

Ano, tohle riziko existuje a je dáno tím, že lidé zkrátka chtějí topit a svítit. Dosud jsme na to využívali především domácí uhlí a neřešili jeho adekvátní náhradu. Musíme si ale uvědomit, že jsme se zavázali ke snížení emisí a k tomu, že se budeme snažit řešit globální klimatické změny. Pokud chceme nadále provozovat uhelné zdroje, což se samozřejmě může stát, tak k ochraně klimatu nijak nepřispějeme. Takový scénář by potom byl na úkor budoucích generací.

Cíle, o kterých hovoříte, jsou stanoveny pro celou Evropu. Může se stát, že za nás ty klimatické závazky zkrátka odpracují ostatní státy, zatímco třeba Česko a Polsko zůstanou tou černou tečkou na mapě Evropy?

Energetika tvoří asi 40procentní podíl našich emisí. Česko a Polsko tak budou skutečně čelit velké výzvě. V Bruselu to vnímají, a proto nám poskytují nemalé finanční prostředky, abychom tuto situaci řešili. Musíme se tedy bavit o tom, jak nebýt těmi černými pasažéry Evropy a jak náš energetický mix upravit.

Říkal jste, že podle Mezinárodní jaderné agentury role jádra v evropském energetickém mixu klesá. Nicméně teď to vypadá, že zhruba deseti státům na jádru skutečně záleží a že se jim zřejmě podaří prosadit zařazení jádra do kategorie udržitelných zdrojů energie. Kromě Česka či Francie se hovoří například o tom, že by se jaderný klub rozšířil třeba na Estonsko. Nejsme svědkem toho, že se jádro vrací zpět na výsluní?

Je dobré ptát se po důvodech, proč se tyto státy snaží zajistit evropskou podporu pro jádro. V případě Francie si dovoluji připomenout dosluhující jadernou flotilu, kterou budou muset obnovit. Francie se proto snaží u EU vyjednat lepší pozici pro tento zdroj, aby se usnadnilo i jeho financování.

Co se týče Estonska, to využívá relativně špinavou energii z domácích ropných břidlic. Navíc mají například pro fotovoltaiku horší podmínky než třeba Česko. Na druhou stranu jsou ale schopni stavět větrné offshore farmy. Chci říct, že Estonsko je zemí, která nyní hledá cesty, jak získávat nízkoemisní energii. S jádrem je problém to, že v Estonsku na rozdíl od Česka nemají v této oblasti žádnou historickou zkušenost a chybí jim i lidský kapitál. Země, které dosud jádro neměly, musí začít úplně od nuly a jejich cesta k případnému využití tohoto zdroje bude ještě velmi dlouhá.