Celý den pracovat, jít spát, ráno vstát a stejný koloběh opakovat. Jak dlouho ještě? V souvislosti s nedávnou sebevraždou dvaatřicetiletého libereckého úředníka Jakuba Šepse, který ve svém dopise na rozloučenou popisoval závislost na práci, oslovila redakce MF DNES deset zaměstnanců od 31 do 37 let z různých oborů. Ptali jsme se na pracovní podmínky, míru stresu i osobní život.

Přestože redakce zná jména oslovených lidí, podrobnosti o svém životě prozradili po domluvě, že budou publikovány jen jejich iniciály.

Sedm z deseti dotazovaných přiznalo, že ve vytíženějších obdobích tráví pracovními povinnostmi deset hodin denně, ojediněle i dvanáct.

„V letní sezoně či v době konání kulturních akcí pracuji denně jedenáct až čtrnáct hodin,“ vypočítává P. H.

Svou práci v kultuře, marketingu a cestovním ruchu nepovažuje za stresující. Každý měsíc ale vyvstávají krizové situace, které ho vytrhávají z komfortní zóny. Plné dodržování pracovní doby nebo vypínání telefonu po odchodu z kanceláře si nedovede představit.

„Stále sním o dovolené bez signálu. Zatím se to nedaří, i na dovolené věnuji každý den alespoň chvíli kontrole e-mailu a zpráv,“ říká.

Jednatřicetiletý M. V. je v práci deset až dvanáct hodin denně. Jeho doménou je doprava a logistika. Na telefony a zprávy reaguje i z domova, a to i přesto, že má dva oddělené telefony. „Na urgentní věci odpovídám, tedy na ty, co nás/firmu budou stát peníze a za co mám zodpovědnost. Denně vyřizuji asi padesát hovorů,“ svěřuje se.

Jsou chvíle, kdy má tolik práce najednou, že není reálné všechno naráz stihnout. „Ale tak to bude v oboru, ve kterém dělám, vždy,“ dodává smířlivě. Jak se stres projevuje? „Zaseknu se do toho a třeba čtyři hodiny nejdu ani na záchod,“ krčí rameny.

V osobním životě mu nezbývá čas na koníčky, ani na přátele. Práce pro něj není jen zdrojem příjmů, může se díky ní realizovat, cítí se potřebný a dává mu pocit hodnoty.

Workoholismus jako jiné závislosti

„Pokud se ale stane práce hlavním či jediným zdrojem těchto pocitů, můžeme se na ní stát závislými,“ upozorňuje Adéla Lichková, psychoterapeutka a adiktoložka z liberecké organizace Advaita.

Pak už je jen krok k přílišnému pracovnímu nasazení, přesčasům, neschopnosti vypnout. „Práce zabírá velký prostor v našem osobním životě, až ho utlačí na minimum nebo úplně zdevastuje,“ varuje psychoterapeutka před projevy workoholismu, který vzniká podobně jako jiné závislosti.

Postupné změny si závislý člověk často ani neuvědomuje, dříve si jich všimne jeho okolí. Společenské vnímání workoholismu ale jeho vymýcení nepomáhá. Jakmile má někdo problém s návykovými látkami nebo s pitím alkoholu, dostane se mu zpětné vazby, domluv a upozornění, že to není v pořádku a že s tím má něco udělat.

Kdežto za práci navíc nadřízení často zaměstnance chválí a oceňují. „Což je u člověka, u nějž je práce důležitým zdrojem osobního uspokojení a naplnění životní hodnoty, praktickým uzavřením bludného kruhu, ze kterého se nevystupuje snadno,“ poukazuje Lichková na tento paradox.

Na e-maily a zprávy odpovídá kdykoliv

Sedmatřicetiletá M. H. B. se k workoholismu otevřeně přiznává. Práce je pro ni nejdůležitější a nejzábavnější věc v jejím životě, naplňuje ji. Telefony zásadně nezvedá, ale na e-maily a zprávy odpovídá kdykoliv, bez ohledu na pracovní dobu.

„Mám super práci, kterou miluju nade vše. A ještě k tomu mě to živí,“ vypráví nadšeně o svém světě digitálního marketingu, obsahu a copywritingu. Obecně svou práci nevnímá jako stresující, termíny a zodpovědnost ale za stresové faktory považuje.

Umělkyně, pracovníci ze školství, logistiky, silniční dopravy, z tiskového oddělení i zdravotnictví. Devět z dotazovaných lidí si bere práci ve větší nebo menší míře domů. Vyřizují akutní záležitosti nebo to, co v práci nešlo stihnout.

Jakub Šeps, bývalý zaměstnanec libereckého krajského úřadu, ve svém dopise na rozloučenou, který po jeho smrti zveřejnil jeho bratr na sociálních sítích, vypověděl, že za tři roky nastřádal 1 177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů.

„Prakticky neustále jsem byl online na telefonu. To by mohlo vydat na další tisícovku hodin – bohužel to nelze spočítat. Prostě práce byla vždy a všude. Dovolenou jsem si bral ne podle potřeby, ale po dnech, když zrovna v kalendáři nic extra nebylo,“ uvedl ve svém sedmistránkovém rozloučení.

Za práci přesčas pochvaly

Nezdráhal se pracovat ani o víkendech, za jeho nasazení se mu dostávalo pochval a odměn: „Vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec…“

Šepsovy apely směrem k nadřízeným ohledně nutnosti přijmout další zaměstnance nebo případně snížit množství úkolů, ale zpočátku nebyly reflektovány. Zlepšení zaznamenal na podzim roku 2022, kdy se mu podařilo díky novým brigádníkům zase částečně vrátit do života.

„Denně jsem nepracoval 11 až 12 hodin, ale cca 9 až 10 a pracovní neděle jsem omezil. Najednou jsem měl čas na sebe, konečně jsem začal dopisovat diplomku, měl jsem čas řešit zdraví po doktorech, opět jsem nastartoval cestování,“ vylíčil.

Pak ale následoval zlom, kdy začalo být zřejmé, že se vrátí kolegyně z mateřské dovolené, jejíž místo Šeps poslední roky zastával. Vnímal to jako zradu ze strany zaměstnavatele. Ta měla za následek postupnou apatii, ztrátu radosti i veškerých emocí. „Proč jít do práce? Proč se najíst? Všechno mi najednou bylo jedno,“ shrnul v závěru svého dopisu.

V něm si Šeps mimo jiné postěžoval také na bossing ze strany vedoucího odboru cestovního ruchu, proti čemuž se později krajský úřad ohradil. Dále Šeps svého šéfa obvinil z ohýbání a obcházení pravidel či směrnic.

„Jak to, že se nad mým workoholismem nikdo za celé roky nepozastavil? Co Inspektorát práce? Jak to, že nezafungovaly interní mechanismy Krajského úřadu LK, který se chlubí tím, že je férový zaměstnavatel?“ zamýšlel se Šeps krátce před tím, než ukončil svůj život pod koly vlaku.