Proč je cena cukru tak vysoká? Nad touto otázkou se v květnovém čísle časopisu AGRObase, který vydává Agrární komora ČR, zamýšlí zemědělský novinář Michal Vokřál, který v úvodu svého zamyšlení píše, že pátrání po příčině a vysvětlení nepřichází ani z ministerstva zemědělství, ani ze státních kontrolních organizací. Proto se nad tímto problémem zamyslel sám.

V úvodu svého článku konstatuje, že ač není pěstitelem cukrovky, s pěstováním cukrovky v mládí také ledacos zažil. Jako student Vysoké školy zemědělské v 70. letech minulého století, za účelem pěstování i sklizně cukrovky absolvoval nejednu povinnou brigádu. Načež dodal, že tato brigáda začala klasicky, to je vykolíkováním 10 arů plodiny, a povinností jejího vyjednocení a okopávky za účelem likvidace plevele. „Pro ty, kteří tyto pojmy vidí poprvé, uvádím na vysvětlenou, že to bylo v době, kdy se vysévalo víceklíčkové semeno, tehdy jediné existující odrůdy Dobrovická A. Později se i českým pěstitelům podařilo vyšlechtit odrůdy cukrovky s jednoklíčkovým semenem, to ještě obalit, tedy umožnit vysévat cukrovku na konečnou vzdálenost v řádku, bez nutnosti jednocení,“ uvedl pro vysvětlení.

Poté pokračoval s popisem další studentské brigády, to je sklizně cukrovky, kdy vyorané bulvy cukrovky, spojené se zeleným chrástem, bylo třeba nejdříve sházet z řádků na hromady. Po čase nastoupilo ruční oddělení chrástu od bulvy osekáním srpem. Často již při tom padal sníh, a člověk, i přes rukavice, necítil zmrzlé prsty. Osekané bulvy se posléze vidlemi naložily na koňské či traktorové valníky a odvezly na blízké nádraží. Zde se náklad přeložil na vagóny a ty cukrovku odvezly do blízkého cukrovaru.

Takže, tímto popisem se dostal k jádru věci, to je, aby charakterizoval tehdejší situaci, pokud jde o pěstování cukrovky a její zpracování v cukrovarech. Uvedl, že v roce 1890 u nás existovalo 197 aktivních cukrovarů. I Praha měla svých šest cukrovarů, dva nejznámější byly v Modřanech a Čakovicích. Všechny měly železniční vlečku, a pro pěstitele cukrovky, byly relativně blízko. Přejímky dodaného množství cukrovky se zúčastnil i pěstitel, nejčastěji agronom zemědělského podniku. Podniková laboratoř cukrovaru potom na základě odebraného vzorku určila množství nečistot, tj. příměsy chrástu, kamení, hlíny, a stanovila cenu. Kdo vydělal, kdo naopak prodělal, ve svém zamyšlení neřešil, ale zároveň konstatoval, že cenu cukrovky dovezené do cukrovaru, již tenkrát nestanovil pěstitel, ale cukrovar! Nelze vynechat ani to, že v důsledku existence socialistického tábora východních zemí byla zde „internacionální povinnost“ hospodářsky pomáhat i další „socialisticky perspektivní“ zemi, kterou byla vzdálená Kuba. I proto se z Kuby do vybraných cukrovarů loděmi dovážela k dalšímu zpracování na cukr cukrová třtina! O tom se ale ve veřejnosti tehdy příliš nemluvilo.

Od popisované doby se, po změně režimu v ČR, při pěstování, sklizni, dopravě cukrovky i v cukrovarech, podle něho, všechno změnilo. Zemědělcům usnadnila pěstitelskou technologii cukrovky řada nově vyvinutých herbicidů i insekticidů. Osivářské firmy v plně konkurenčním prostředí přicházely s celou řadou nových jednoklíčkových odrůd. Pozadu nebyla ani mechanizace pro setí, plečkování a hlavně sklizeň cukrovky. Zároveň zdůraznil, že největší změna ale nastala u cukrovarů, a následně i v logistice plodiny ke zpracování. Z počtu 50 cukrovarů na počátku devadesátých let zůstalo v Čechách pouze 7 cukrovarů patřících 3 velkým západoevropským firmám z Francie, Německa a Rakouska vyrábějících cukr. Jde o francouzsko-německý Tereos TTD, a.s. v Dobrovici a Českém Meziříčí, a Moravskoslezské cukrovary a.s. rakouského vlastníka Agrana v Hrušovanech nad Jeviškovkou a Opavě. Ty doplňují cukrovary v Prosenici, Vrbátkách a Litovli s českými vlastníky. To znamená, že tři největší cukrovary jsou dnes v rukách zahraničních společností z Francie, Německa a Rakouska! Všechny si také diktují podmínky. Odrůdy, výměru, složiště bulev pro odvoz, termíny odvozu, a hlavně ceny! Tím se dostal k odpovědi na svoji úvodní otázku. V žádném případě neurčuje cenu cukru pěstitel. Cenu cukrovky při výkupu určuje cukrovar! Zároveň konstatoval, že je-li cukrovar v zahraničních rukách, potom asi jde i o globální cenu. Načež dodal, že pěstitel navíc musí platit i dopravu a čekat na zaplacení dodané cukrovky často i ve třech splátkách. Dále upozornil, že železniční vlečky dnes neexistují, cukrovka se nepřeváží ve vagónech, ale po silnici v kamionech. „Schválně si udělejte na mapě kružnici kolem cukrovaru v Dobrovici. Zjistíte, že doprava od litoměřického pěstitele do cukrovaru v Dobrovici to pro něho jedním směrem znamená vzdálenost přibližně 110km. Myslíte, že to nemá vliv na cenu cukru při současných cenách nafty? Já si to nemyslím. A to neuvádím celou řadu vzájemně nepropojených DZES. Jedinou svobodou pěstitele cukrovky dnes, je volba rozhodnutí, zda bude cukrovku pěstovat, nebo zda s touto plodinou skončí,“ napsal ve své úvaze.

Současně uvedl, že bohužel o těchto faktorech při hledání zdůvodnění vysoké ceny cukru nikde nic neslyšel, ani nečetl. Proč asi? Přičemž napsal, že je dost možné, že „již brzy i zbývající cukrovary na území České republiky budou vyrábět cukr z cukrové třtiny“.