Nedávno se v Praze uskutečnila celostátní konference Zemědělského svazu ČR, kdy její účastníci, kromě zhodnocení činnosti svazu za uplynulé čtyřleté funkční období, se rovněž zabývali současnou situací českého zemědělství a jeho možným výhledem do budoucna.

O rozhovor, k tomuto tématu, jsme požádali předsedu Zemědělského svazu ČR Martina Pýchu, kterému jsme položili několik otázek.

Vrcholné orgány Evropské unie v loňském roce schválily novou Společnou zemědělskou politiku (SZP) EU, která ovlivňuje i české zemědělství. Jak byste novou SZP EU charakterizoval?

V loňském roce byla Evropskou komisí (EK), Evropským parlamentem (EP) a Radou EU schválena nová Společná zemědělská politika (SZP) EU na léta 2023 až 2027. Problém spočívá v tom, že se, v letech 2019 až 2021, ve vrcholných evropských orgánech, tj. v Evropské komisi, Evropském Parlamentu a Radě EU, zformuloval program nazvaný Green Deal, neboli česky Zelený úděl, jehož cílem je dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, a to ve jménu záchrany životního prostředí na naší planetě. Ačkoliv se Green Deal prakticky dotýká všech oblastí lidského života, k nejviditelnějším změnám směrem k nastavení nové enviromentální politiky EU došlo v energetice a v zemědělství. Takže je logické, že hlavní principy programu Green Deal byly vtěleny i do nové podoby Společné zemědělské politiky na léta 2023 až 2027. Přičemž jednotlivé členské země EU byly zavázány, tyto hlavní principy SZP, zapracovat do svých Strategických plánů Společné zemědělské politiky.

Ptáte-li se, jak bych novou Společnou zemědělskou politiku EU charakterizoval, musím říci, že na rozdíl od minulosti, kdy hlavní důraz byl kladen na výrobu potravin a zajištění jejich dostatku pro obyvatelstvo, nová Společná zemědělská politika EU je zaměřena především na ekologické aspekty zemědělství. Což ovšem znamená, že to nakonec povede ke snížení zemědělské produkce, která je tolik potřebná pro výrobu potravin. Výsledkem bude, že se do zemí EU budou potraviny dovážet ze třetích zemí světa, které budou drahé a méně kvalitní, než jsou ty evropské. Mimochodem, právě české potraviny patří k těm nejkvalitnějším.

Tímto novým zaměřením se ale nová Společná zemědělská politika EU dostala do úplně jiné roviny…

Ano, máte pravdu. Jenom k tomu dodám, že obě naše nevládní zemědělské organizace, tj. Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR, které zastupují naše produkční zemědělce, odjakživa tvrdí, že základním úkolem zemědělství je zajistit výrobu dostatečného množství potravin, které jsou potřebné pro zajištění výživy obyvatelstva. Proto také nesouhlasíme s koncepcí Strategického plánu SZP (SP SZP) na léta 2023 až 2027, tak, jak jej v letošním roce schválila současná česká vláda. Jde o to, že tato vláda do tohoto Strategického plánu SZP naprosto nekriticky zapracovala řadu enviromentálních tendencí, jež jdou výrazně nad rámec SZP EU, které, ve své podstatě, omezují výrobu potravin. Přičemž v některých rysech je i prohloubila. Naproti tomu původní koncepce Strategického plánu SZP, jak ji, během 1,5 roku jednání se všemi nevládními zemědělskými organizacemi, připravila předchozí vláda, byla naopak rozumným kompromisem mezi enviromentálními požadavky EU a potřebami českého zemědělství.

Náš nesouhlas se Strategickým plánem SZP jsme letos dali najevo uspořádáním řady protestních akcí, a to jak v hlavním městě, tak i v regionech. Bohužel, současná vláda naše logické argumenty nevyslyšela. Mimochodem, v protestech proti Zelenému údělu, a tím i Národnímu strategickému plánu SZP, jsme nebyli jediní v Evropě. Protesty farmářů s traktory se uskutečnily v Německu, Nizozemí, ve Francii, v Polsku, na Slovensku, v Řecku či v Irsku. Největší protestní akce zemědělců, to je 150-200 tisíc lidí, se uskutečnila v ulicích španělského hlavního města Madridu. Pokud jde o červnové protesty v Nizozemí, tamější zemědělci protestovali hlavně kvůli naddimenzovaným požadavkům na zemědělce kvůli čistotě životního prostředí a záměru snížit stavy hospodářských zvířat. Nizozemští zemědělci odhadují, že až jedna třetina zemědělských firem u nich, kvůli této „enviromentální“ politice EU, skončí.

Součástí těchto enviromentálních plánů EU je například i tlak na snižování živočišné produkce. K čemu to nakonec povede?

Význam živočišné produkce spočívá především v tom, že udržuje zaměstnanost na venkově po celý rok, zároveň ovlivňuje celkové výsledky zemědělství, a proto potřebuje prvořadou pozornost a ochranu ze strany zemědělců. Pro zemědělské podniky nejsou živočišné komodity zanedbatelnými, myslím tím z ekonomického hlediska. Zároveň je živočišná výroba nezbytnou součástí cesty, ke snižování množství používaných minerálních hnojiv, udržení kvality půdy, biodiverzity atd.

Zásadní problém, a to i do budoucna, máme s destabilizací živočišné produkce. V České republice došlo k takovému poklesu stavů, že máme jednu z nejnižších hustot jednotlivých kategorií hospodářských zvířat na obhospodařovanou výměru zemědělské půdy v Unii. Zemědělci původních členských zemí EU produkci udržovali nebo i zvyšovali, zatímco ve střední a východní Evropě se produkce snižovala, a to především u živočišné výroby. Mimochodem, u nás jsme se dostali na 56 % evropského průměru produkčního potenciálu. Živočišná produkce, v přepočtu na užívanou zemědělskou půdu, v r. 2020 v Evropské unii činila 897 EUR/ha. U nás to bylo 499 EUR/ha, což je méně než např. v Maďarsku, kde mají 565 EUR/ha, ale i v Polsku, kde to činí 869 EUR/ha. Např. Rakousko nás převyšuje zhruba dvojnásobně, Německo téměř trojnásobně a Dánsko téměř pětinásobně.

Snižování živočišné výroby se určitě odráží i v zahraničním obchodě…

To mohu potvrdit. Jenom k tomu dodám, že na rozdíl od první poloviny 90. let, máme, po řadu let, záporné saldo agrárního zahraničního obchodu. Řekl bych dlouhodobě. Hlavní podíl na tom má vysoké záporné saldo u komodity maso, které se teprve v této době začíná mírně snižovat. Za celý rok 2021 záporné agrární saldo převýšilo, obdobně jako v letech 2018 a 2019, minus 40 mld. Kč, a stalo se tak druhým nejvyšším záporným agrárním saldem v historii ČR.

Jak uvedli někteří bývalí ministři zemědělství, důsledkem je to, že potravin, původem ze zahraničí, je v obchodní síti u nás minimálně polovina. Přitom u některých výrobků, jako např. u másla a masa, je to ještě více.

Značně k tomu přispělo i to, že agrární dovoz do České republiky probíhal leckdy za dumpingové ceny, které nebyly dostatečně kontrolovány. Tuzemskou výrobu nám nelikvidují nepříznivé podmínky pro podnikání, ale masivní dovozy a dlouhodobě nízké ceny placené zemědělským výrobcům. Z celého agrobyznysu je v ČR z dlouhodobého hlediska nejpomalejší cenová dynamika v cenách placených zemědělcům za živočišné výrobky. Z dlouhodobého hlediska se v ČR více snížila výroba masa než nákup mléka. V období let 1989 až 2021 produkce hovězího masa propadla na 25 % původního stavu, produkce vepřového masa na 36 % stavu z roku 1989. Nákup mléka se oproti produkci masa snížil výrazně méně, a to na 59 % původního stavu z roku 1989.

Takže, kromě tlaku „ekologů“ z EU, na snižování živočišné produkce u nás mají velmi výrazný vliv i ekonomické podmínky…

Přirozeně, že zde působí i řada ekonomických faktorů, proč k tomu dochází. Dá se říci, že za dlouhodobé situace přetlaku dovozů, nízkého zpeněžování a plošného rozdělování dotací bez zásadního ohledu na živočišnou výrobu se živočišná výroba českým zemědělských podniků, přestala vyplácet.

Ještě k tomu musím dodat, že Národní strategický plán se dostal do rozporu se Strategií resortu Ministerstva zemědělství ČR s výhledem do r. 2030, kterou ministerstvo zemědělství, pod vedením tehdejšího ministra zemědělství Mariana Jurečky, předložilo v r. 2016 tehdejší vládě ke schválení. Tato koncepce mimo jiné obsahovala záměr snížit disproporci mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Zemědělský svaz ČR, a to musím zdůraznit, se dlouhodobě zasazuje o to, aby se produkční rozměr zemědělství v ČR udržel, a to včetně živočišné výroby. Ale jak může dojít k obratu v rozměru živočišné výroby v České republice, když na ní mají hlavní podíl větší zemědělské podniky, které ale mají, ve Společné zemědělské politice na léta 2023 až 2027, patřit k těm méně podporovaným? Jinými slovy se dá říci, že zatím zde nejsou, to je v oficiální agrární politice, předpoklady, že by k vyrovnání rostlinné a živočišné výroby u nás do r. 2030 mohlo dojít.

Jak byste zhodnotil vývoj českého zemědělství po vstupu do EU v roce 2004?

V roce 2004 jsme vstoupili do EU, a zhruba deset let po našem vstupu do EU, zemědělství České republiky vystoupalo v hospodaření na vrchol, na který jsme se zatím nevrátili. V roce 2014 zisk v odvětví zemědělství v absolutní hodnotě přesáhl 13 mld. Kč. Za poslední roky se zisk pohyboval mezi 9 až 10 mld. Kč. Z našeho svazového šetření výsledku hospodaření v zemědělství vyšlo, že meziročně, tj. na přelomu let 2020 a 2021, došlo ke snížení zisku v zemědělství o necelou jednu miliardu korun, tj. o téměř 10 %, a to na cca 9,1 mld. Kč, což činí cca 2600 Kč na hektar. Průměr šetření zisku z let 2004 až 2017 vyšel podobně, to je jako v loňském roce, a činil 2590 Kč na hektar.

Další a větší pokles lze čekat letos, to je na přelomu letošního a příštího roku, kdy se ještě více projeví válka na Ukrajině, geopolitické napětí, soustavně se zvyšující inflace, zdražování vstupů, a to, že nůžky, mezi cenami vstupů a cenami placenými zemědělcům, se stále víc rozevírají. Letošní rok bude z hlediska hodnocení velmi obtížný. Vlivem situace na mezinárodních trzích dojde k tomu, že budou existovat velké rozdíly mezi jednotlivými sektory. Zemědělci, orientující se rostlinou výrobu, budou dosahovat vyššího zisku, naproti tomu zemědělci s živočišnou výrobou zaznamenají naopak vyšší ztráty.

Každopádně bude s ohledem na pravidla účetnictví vypadat hospodářský výsledek zcela jinak než reálná ekonomická situace zemědělců. Do budoucna možná menšina zemědělských podniků zbohatne, ale většina podniků majících doposud ten hlavní podíl na zemědělské produkci ČR zchudne. Svoji daň si v zemědělské prvovýrobě Evropskou unií napříč vybere zavádění tzv. Zeleného údělu, což všude bude stát velké peníze.

Musím říci, že jsme mnohokráte apelovali, a stále apelujeme, na vyváženost zelených záměrů s ekonomickými a sociálními hledisky. Představitelé Zemědělského svazu ČR letos častokráte upozornili na to, že pokud česká vláda skutečně usiluje o zvýšení potravinové bezpečnosti naší republiky, mělo by dojít k okamžité revizi Zelené dohody pro Evropu, a především z ní vyplývajících strategií, které byla zapracovány do Strategického plánu SZP.

Avšak, oficiální trend v Bruselu je, v tomto směru, to je revize enviromentálních cílů, prozatím jiný. Vedení Evropské komise je i nadále zastáncem cílů Zeleného údělu. Navíc všechny z něj vyplývající strategie odmítá podrobit analýze dopadů. Místopředseda Evropské komise, a hlavní garant ekologické transformace EU, Nizozemec Frans Timmermans letos tvrdě odmítl všechny tlaky na zastavení, nebo alespoň zmírnění, plnění ambiciózních ekologických cílů. Také je odmítá komisař pro životní prostředí Litevec Virginijus Sinkevičius, který znovu a znovu vyzývá k pokračování v naplňování cílů Green Dealu, a to i přes probíhající energetickou a ekonomickou krizi.

Co tedy čeká české zemědělství v nejbližších několika letech?

Žel, na pořad dne se u nás v minulosti i v současnosti dostávaly manipulativní teze zaměřené proti zemědělství, tuzemské produkci i proti potravinové soběstačnosti. Například, že potravinová soběstačnost je přežitek, která v novodobých podmínkách ztratila své místo. Proč bychom u nás provozovali zemědělství, když můžeme agrární komodity „levně“ dovážet ze světového trhu apod. Správnost těchto, a obdobných tezí, zemědělská praxe nepotvrdila. Potravinová soběstačnost nadále patří k národním zájmům. Je to zřejmé zvláště v této době, kdy v Evropě znovu probíhá válka. Zemědělský svaz ČR vždy chránil národní produkční potenciál v zemědělských komoditách, což je prospěšná věc pro celou naši zemi. A konec konců i pro celý svět, ve kterém obyvatel přibývá a potravin, to je i 77 let po II. světové válce, se nedostává.

Proto říkám, inspirujme se u původních členských zemí unie. Soběstačnost se ve vyspělých zemích světa nedostala na periferii národních zájmů, a to navzdory výhodám dovozů ze světových trhů. Potraviny byly a jsou důležité politikum. Vyspělé země ve světě dávají přednost výdajům do koncepčního rozvoje zemědělství a udržování určité míry soběstačnosti před závislostí na dovozech. Zatímco, navzdory geopolitickému napětí, potravinová soběstačnost stále nepatří mezi hlavní zájmy Evropské unie. Ale i někteří politikové EU si již uvědomují, že celou řadu změn v zemědělství nelze udělat přes noc. Prostě to, že ze životního prostředí nelze udělat takovou prioritu, že budeme víceméně přehlížet to ostatní, to je negativní vliv na to ostatní, co potřebujeme ke svému životu. Vždyť orientací na zelenou politiku lidi neuživíme. Za podstatný bod úspěšné agrární politiky považujeme dosažení vyváženosti mezi jejím ekonomickým, sociálním a ekologickým rozměrem!