Národní ekonomická rada vlády (NERV) předložila návrh 37 opatření, která mají podle jejího názoru přinést efekt v delším časovém horizontu a mají povahu systémových opatření. Mají zajistit – jak se moderně říká – udržitelný ekonomický rozvoj a kvalitu života atd.

Jak autoři uvádějí, „jde o systémová opatření, jejichž implementace si vyžádá určitý čas a plody začnou přinášet spíše až v horizontu řady let až dekád.“ Očekávají, „že vláda z nich vybere a zadá k rozpracování příslušným resortům s případnou podporou resortních výzkumných ústavů.“ Tolik záměr autorů.

Tato opatření jsou rozdělena do pěti skupin. Největší počet opatření je zaměřen na trh práce (10), na vzdělávání (9), investice (9), správu státu (7) a bydlení (2). Některá opatření nejsou výlučně zaměřena na danou oblast, ale svým obsahem zasahují i mimo – např. do struktury daní, nebo se týkají vědy a výzkumu apod.

Na první pohled je patrné, že návrh těchto opatření nese rukopis autorů – členů NERV, kteří se rekrutují především z akademické sféry případně z finančních institucí bez těsnější vazby na reálnou ekonomiku. Jde proto o typický produkt lidí, kteří stojí mimo reálnou ekonomiku. Bez toho, že by tato opatření prošla „revizí“, resp. jakousi oponenturou právě osob podnikatelského světa, lze tato doporučení přijímat jen jako možná zajímavý pohled, ale jen těžko jako námět, který může přinést zásadní změnu dosavadní trajektorie vývoje české ekonomiky.

Trh práce

Už tradičně rozsáhlé jsou návrhy na zdokonalení fungování trhu práce. Návrhy opatření zjevně vycházejí z domněnky, že je v české ekonomice nedostatek pracovních sil. To je evergreen, který pro českou ekonomiku platí minimálně padesát, ne-li více, let.

Před listopadem prý byl nedostatek lidí proto, že ekonomika byla málo efektivní a ředitelé firem neschopní a firmy neuměly využít své zaměstnance. Proč je nedostatek pracovních sil i v současnosti (v tržní ekonomice) by potom asi bylo trochu záhadou.

Je tu opravdu nedostatek pracovních sil a musíme tedy přijímat opatření na co nejrychlejší dovoz zahraničních pracovníků? Vždyť se to řeší stejně, jen v řádově větším počtu, jako v minulosti – sháněním dalších pracovních sil. I před rokem 1989 sem přicházeli lidé z Vietnamu, Kuby i Mongolska.

V posledních měsících se již změnil poměr mezi volnými pracovními místy a uchazeči o práce v přebytek uchazečů o práci nad volnými pracovními místy. V prosinci 2023 bylo uchazečů o práci 279 tis. a volných pracovních míst 271 tis. V listopadu 2023 převyšoval počet volných pracovních míst počet nezaměstnaných o 9 tis. Tedy v podstatě zde existuje rovnováha mezi těmi, co hledají práci a volnými pracovními místy.

Pak je to také struktura poptávky po pracovních silách. Z publikovaných dat plyne, že největší poptávka je po pracovnících na obslužné, pomocné profese, kteří dostávají mzdu blízko úrovně minimální mzdy. Přirozeně, že v takových podmínkách je velmi obtížné získat pracovníky, neboť k tomu nejsou ochotni. Mohou na to aspirovat zpravidla jen ti, kteří nemají rodiny atd., tedy většinou ze zahraničí.

Není snad naprosto zásadním a klíčovým řešením pro českou ekonomiku problém nízké produktivity práce? Polovina zaměstnanosti v průmyslu je alokována v malých a středních firmách (do 250 zaměstnanců) s nízkou produktivitou. Přidaná hodnota v těchto firmách pokrývá spíše podprůměrné mzdy a nevelké investice (v přepočtu na zaměstnance).

Problém produktivity těchto firem není v tom, že by tam lidé pracovali méně, ale v tom, že firmy svojí produkcí jsou zatlačeny do podřízeného postavení vůči svým odběratelům, tedy jsou donuceny k nízkým realizačním cenám. Tedy zlepšení realizačních cen cestou vyšší finalizace výroby a vymanit se z tohoto podřízeného postavení je cestou k růstu produktivity práce.

Jde však i o druhý způsob růstu produktivity – náhrada živé práce technikou – robotizace atd. To se týká především malých a středních firem, protože při nízkých realizačních cenách nemají dostatek financí pro investice do náhrady pracovní síly technikou. Takové problémy ovšem tato opatření nijak neřeší.

Řešit exekuce

Další návrh pro zvýšení nabídky pracovních sil spočívá v tom, že by se měl snížit počet lidí v exekucích. Je řešením dosahovat rychlejšího oddlužení lidí v exekucích? Určitě ano, ale není snad daleko efektivnějším způsobem bránit tomu, aby se lidé do takové situace vůbec dostávali?

Především jde o potírání lichvy, která je fenoménem, který oficiálně snad nikde u nás ani neexistuje. Jsou snad známy případy, že by padla obvinění za lichvu, pokud ještě vůbec je lichva trestným činem? Setkáváme se přece s tvrzením, že údajně vysoký úrok ve spotřebitelských úvěrech a nejrůznější poplatky, které zvyšují náklady na takový úvěr, jsou normální podnikatelskou činností. Také proto v české ekonomice neexistuje instituce, na rozdíl od jiných vyspělých zemí, která by takto „hlídala“ trh.

Několik příkladů z oficiálních reklamních publikací některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

Firma Ferratum – licencovaná ČNB. Půjčka 20 tis. Kč na 61 dnů. Fixní úroková sazba 13 % za měsíc, roční procentní sazba nákladů RPSN 299,98 % ročně (!). Další příklad: Creditea půjčka 20 tis. Kč na rok roční úrok 26 %. RPSN – 51,96 % vlivem dalších poplatků.

Např. Provident nabízí půjčky se sazbou 13,5 až 88 % p. a. Home credit nabízí půjčku se sazbou RPSN až 31,8 %. Pouze velké banky jsou ve svých podmínkách mírnější, mají však požadavky na vyšší míru záruk.

Takové podmínky poskytování půjček pro občany přece není možné připustit. Mnohé z těchto institucí jsou významnými inzerenty v médiích, což podvědomě vytváří těmito reklamami zdání, že je to naprosto legální a obecně přijatelná (ne-li dokonce prospěšná) činnost, navíc často podpořená známými osobnostmi. Proto případní žadatelé o takovou půjčku musí dojít k přesvědčení, že tam nehrozí nějaké problémy. Zde zcela chybí aktivní činnost ze strany státu, kterou by upozorňoval na rizikovost takových úvěrů.

Regulaci této činnosti by se měl věnovat nějaký úřad, stejně jako v jiných zemích EU. Zatím se u nás k tomu nikdo nehlásí – ani centrální banka ani obchodní inspekce, nebo někdo úplně jiný? Nelze se přece stále tvářit, že evidentní informační nerovnost mezi oběma účastníky takového obchodu, tedy mezi žadatelem o půjčku, kterého už banky odmítly a touto nebankovní institucí poskytující „výhodné“ úvěry – je v pořádku, jak se někdy snaží dokázat příznivci trhu bez přívlastků. Pokud nebude tato činnost důsledně regulována, nebude možno výrazněji zmenšit počet lidí v exekucích.

Přitom jde řádově o statisíce lidí v exekucích. Téměř všichni takto „postižení“ pracují načerno, za podmínek velmi nevýhodných, bez daní atd. Pro stát je to velmi nepříznivá situace, protože zde ztrácí – odhadem miliardy – na daních a na sociálním pojištění.

Takové regulaci se ovšem instituce poskytující podobné problematické úvěry brání. Ono totiž nejde jen o tzv. licencované společnosti, ale také o některé „černé“ poskytovatele úvěrů pro občany. A právě v těchto případech je potřebná aktivní vyhledávací činnost takového dohledového úřadu.

Zákoník práce

Dalším evergreenem je také návrh na modernizaci zákoníku práce – rozuměj rychlejší propouštění lidí ze zaměstnání. Autoři návrhu uvádějí, že při nízké nezaměstnanosti „jsou firmy, které nemohou dokončit své zakázky, protože nemají kvalifikované zaměstnance.“ Stejně tak se domnívají, že „obtížné propouštění, například i v reakcích na externí šoky, váže zaměstnance v méně produktivních firmách a tím také brzdí rozvoj více produktivních firem, které mají zájem nabírat nové zaměstnance“.

Tyto formulace jsou trochu nelogické. Typicky akademická argumentace. Co brání zaměstnanci, aby odešel do jiné firmy? Nanejvýš, že firma ho bude chtít uvolnit až po uplynutí výpovědní doby maximálně dvou měsíců, pokud se nedohodnou jinak. V soukromých firmách lze uvolnit zaměstnance velmi rychle. Jiná je situace v případech státních institucí, úřadů, škol atd., kde je nutno dokazovat nekompetence a v případech zaměstnanců ve státní službě je to ještě horší. Jak ukazují medializované případy z nedávné doby – prof. Drulák, učitelka Bednářová a možná i další – když je to potřeba, tak se lidí zbavíte velmi rychle i ve státní správě.

Problém nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců je přece v tom, že se jich na některá povolání připravuje méně, než je odcházejících, např. do důchodu, nebo mimo obor. Je bohužel skutečností, že v učebních oborech je obecně málo učňů, protože učňovskému školství se nevěnuje dostatečná pozornost. Učiliště zůstala v gesci jednotlivých krajů. Firmy zrušily svá učiliště a učni nemají možnost se připravovat na povolání v reálných podmínkách.

Druhá poznámka uvádí, že firma nemůže propouštět zaměstnance, nemá-li dostatek práce. Je to opravdu tak? Není to často spíše naopak, že firma propouští zaměstnance rychleji, než by sami chtěli? Pokud mají zaměstnanci nové zaměstnání, pak není jasné, proč by firma měla bránit propouštění svých dosavadních zaměstnanců, není-li pro ně práce? Zdá se, že všechny podobné úvahy jsou spíše akademickými (či spekulativními) než příklady z reálné praxe.

Velmi zajímavý je návrh snížit dále zdanění nízkých mezd a nahradit tento chybějící výnos zdaněním z jiných zdrojů, neboť vysoké zdanění mezd formou sociálního a zdravotního pojištění prý ovlivňuje motivaci k práci. Tento návrh cílí především na zaměstnance s nízkou kvalifikací, aby se zapojili do práce ve větší míře než dosud.

Autoři si uvědomují, že příjemci nízkých mezd – blízkých minimální mzdě – zpravidla žádné daně neplatí. Existující odpočty z daně z příjmu jim pokryjí jejich daňovou povinnost. Proto navrhují zvýhodnit zaměstnance s nízkými příjmy snížením sazeb zdravotního pojištění, které by případně mohl částečně hradit také stát. V čem by byl přínos tohoto záměru pro stát je trochu záhadou. Tito lidé budou platit nižší zdravotní pojištění – budou ovšem mít nárok na komplexní zdravotní péči. A kdo to zaplatí? Střední třída? Opravdu dobrý nápad.

Ovšem předkladatelé návrhu si vědí rady. Jako kompenzaci chybějících rozpočtových příjmů pak navrhují zavést spotřební daň na tiché víno a zvýšit sazby spotřebních daní na zdravotně škodlivé produkty a služby, případně více zdanit aktivity škodlivé pro životní prostředí, zrušit výjimky ve zdanění fyzických osob, zvýšit sazby DPH, zvýšit daně z nemovitostí atd.

Nahradit daně, resp. pojištění, které závisí na dynamice mezd, např. spotřebními daněmi, je přece problematické. Spotřební daň je určena k tomu, aby omezovala spotřebu daného produktu. Pokud spotřeba poklesne, pak má-li být dosaženo vyššího inkasa takové daně, musí růst sazba daně. To pak zpravidla vede k obcházení takové daně atd. Dynamika spotřebních daní či majetkových daní je rozdílná od dynamiky daní z příjmů, proto jsou k takovému účelu málo vhodné.

Překvapivě autoři nepředkládají žádná opatření pro regulaci činnosti agentur práce, které se zaměřují především na zaměstnávání cizinců a které – podle empirických poznatků – zaměstnávají tyto pracovníky za podmínek nezřídka diskriminujících (vysoký podíl plateb za jejich činnost z celkové mzdy pracovníka).

V souvislosti s trhem práce jsou zmíněny i některé parciální problémy. Jedním z nich je snížení počtu vězňů tím, že jim bude věnována větší péče při jejich návratu do „civilu“, která by měla omezit jejich recidivu. Kromě toho se také doporučuje „v oblasti drogové politiky zavést legální regulovaný trh s konopím a dekriminalizovat vybrané trestné činy a/nebo snížit trestní sazby.“

Jiným návrhem je zlepšení péče o děti po opuštění dětských domovů, která by měla zabránit tomu, že tyto děti budou následovat osud svých rodičů.

Vzdělání

Tradičně se věnuje nemalá pozornost problematice vzdělávání. Z nich je možno uvést dva. Prvním z nich je problém předškolních zařízení, kdy „v příliš mnoha lokalitách republiky je nedostatek finančně dostupných předškolních zařízení (pro děti 2+). Situace omezuje již druhou generaci v řadě v plánování rodičovství a při slaďování rodičovství s pracovní kariérou.“

Autoři to vnímají oprávněně jako významný problém. Je to především problém málo komplexního územního plánování, kdy se staví především v tzv. satelitech, kam se stěhují převážně mladé rodiny s dětmi a bez toho, že by zde byla současně budována odpovídající občanská vybavenost – obchody, školy, ale i doprava atd. Tady zaostávají v prvé řadě regionální samosprávy, které mají takové problémy řešit.

Je však také potřeba dodat, že demografická situace se v posledních dvou letech výrazně zhoršuje, resp. porodnost strmě klesá, a to povede v krátké době k nevyužití vytvořených kapacit pro předškolní zařízení. I když lokálně může vzniknout právě vlivem špatného územního plánování nedostatek kapacit. Není to však v žádném případě problém celé ekonomiky, neboť těchto kapacit bude v celé ekonomice nadbytek.

Naopak – zcela zásadní bude nutnost oživení propopulační politiky, které současná vláda nevěnuje dostatečnou pozornost.

Jiným problémem je návrh zavést „systém bezrizikových vratných studentských grantů na živobytí, poté ho rozšířit na české studenty v zahraničí a vratné granty na školné. Až následně zavést regulované školné na veřejných vysokých školách“.

Tento návrh je dalším z pokusů NERV prolomit zatím zavedenou praxi bezplatného studia na veřejných VŠ. Autoři se domnívají, že to povede k ještě většímu podílu vysokoškolských studentů v populačním ročníku, který už nyní dosahuje nejméně poloviny. Je otázkou, zda je takový stav žádoucí. Zda skutečně vysoký podíl vysokoškolsky vzdělané populace povede samovolně k růstu konkurenceschopnosti ekonomiky, jak se autoři domnívají.

Takový závěr je bezesporu velmi diskusní a není jasné, jakým způsobem ho lze prokázat. Konkurenceschopnost ekonomik je přece natolik širokým a komplexním pojmem závislým na mnoha dalších faktorech, že redukovat ho jenom na podíl vysokoškolsky vzdělané populace je bezesporu velkým zjednodušením.

Kromě toho je potřeba zdůraznit, že autoři navrhují, aby podpora studentů probíhala pomocí grantů, které se budou splácet následně po dostudování v rámci už existujícího systému daně z příjmů fyzických osob (dodatečná sazba daně uvalená na zdanitelné příjmy nad určitou úroveň do doby splacení). Byl by to nesporně velmi komplikovaný systém registrace takové podpory a jejího splácení – navíc je otázkou jeho účinnost, např. v případě, že příjemce podpory nedosahuje dlouhodobě příjmů nad stanovenou hranici atd.

Obecně k návrhům opatření

Je typické pro tento typ doporučení, že zcela chybí analýza výchozího stavu české ekonomiky, která by alespoň ve velmi koncentrované formě ukázala největší problémy současné struktury toho, co se nazývá reálná ekonomika, tedy výrobní potenciál a jeho struktura, investice, pracovní síly.

Zcela stranou zůstávají zásadní problémy struktury ekonomky. Zjevně byl vyčerpán dosavadní model rozvoje české ekonomiky, která je některými kritickými hlasy charakterizována jako ekonomika země s podřízeným postavením k ostatním vyspělým ekonomikám EU, zejména k Německu. Někteří dokonce hovoří o koloniálním postavení české ekonomiky – a bohužel se to blíží pravdě. Jak dopadne taková ekonomika při nadcházející krizi německého modelu rozvoje jejich ekonomiky, který je teprve před námi? Toť otázka, na kterou snad raději ani nechceme znát odpověď…

Dokud se česká ekonomika zapojuje do mezinárodního obchodu v dosavadní výrobkové struktuře – jako „součástková velmoc“, tedy dodavatel dílů, subdodávek, ale už v podstatně omezené míře jako dodavatel finální produkce, pak nelze počítat s jejím rychlým rozvojem. Vykládat, že jsme v globálním ukazateli HDP na hlavu předstihli Řecko či Portugalsko, je sice zajímavé, ale tyto země nemohou být pro Českou republiku měřítkem ekonomického úspěchu. Jejich úrovně naše ekonomika dosahovala již počátkem 90. let.

Předložené návrhy se ani letmo nezabývají tím, jak např. dosáhnout onoho, občany často citovaného, slibu z doby před třiceti lety, tj. dosáhnout životní úrovně vyspělých zemí EU – konkrétně Rakouska, Německa. Tehdy to bylo formulováno tak, že do deseti, nejpozději do patnácti let, se mzdy českých zaměstnanců dostanou na úroveň německých zaměstnanců. Nic z toho nenastalo a ani v dalších dvaceti letech nebo ani v mnohem delší představitelné budoucnosti nenastane.

Jsme prostě v Evropě v nějaké „přihrádce“ a vystoupit z ní, na to v současné konfiguraci sil v EU či Evropě, nemáme moc šancí. Toto naše postavení přece všem okolo nás vyhovuje – tak proč by ho chtěli, resp. byli ochotni nám pomoci ho změnit? Na to spoléhat nelze, a proto je jen na nás, zda dokážeme najít způsob, jak toto postavení změnit a nepatřit k lidem druhé kategorie v EU.

Tedy ona navrhovaná systémová opatření se nezabývají věcnými problémy české ekonomiky, její strukturální nerozvinutostí nebo nevyvážeností a již vůbec ne úvahou o tom, jak se z této současné struktury dostat.

Není snad problémem stagnace české průmyslové výroby v posledních šesti letech? Mezi roky 2023 a 2017 vzrostla celkově česká průmyslová výroba o 0,6 %. Tedy – názorně – v roce 2023 po šesti letech byla průmyslová výroba vyšší o 0,6 % oproti roku 2017. Uvědomujeme si, jak vážný problém taková stagnace může představovat? To není národohospodářský problém, kterým by bylo nutno se zabývat?

Připomeňme, že jedním z těch mimořádně závažných a bezesporu národohospodářských problémů, který nesporně podvazuje i řešení řady dílčích problémů, o kterých hovoří autoři Návrhů, je obecně známý problém vysokého exportu dividend z české ekonomiky.

Tento export dlouhodobě dosahuje nejvyšší míry mezi stejně rozvinutými zeměmi EU a našimi sousedy – Polskem a Maďarskem. Proč k takovému exportu vůbec dochází? Je potom česká ekonomika (jak se někdy uvádí) oním „krmelcem Evropy“? A tato pozice má tendenci stále pokračovat, nebo se dokonce upevňovat, jak dosvědčují data posledních let.

Jsou potom předložená opatření tím, co změní zásadně současnou českou ekonomiku a zcela urychlí a strukturálně změní tento současný málo uspokojivý vývoj? Tak to rozhodně není a zřejmě autoři těchto návrhů o tom ani nechtějí mluvit.

V posledních letech odchází do zahraničí více než 200 mld. Kč (skromný odhad!) ve vyplacených dividendách. To vyplývá ze statistiky platební bilance zpracované ČNB. To je zhruba 4–5 % hrubého domácího produktu. Odliv dividend za leden až srpen 2023 dosáhl 286 mld. Kč, a to přirozeně není všechno.

O tom, že se „něco“ děje ve smyslu toho, že náš vztah k zahraničí není zcela neutrální, svědčí i jiná data.

Je to patrné z porovnání dvou základních národohospodářských agregátů. Jde o hrubý domácí produkt, který charakterizuje hodnotu zboží a služeb vytvořenou v ekonomice ČR v daném roce.

Druhým ukazatelem je hrubý národní důchod (HND), který tuto hodnotu HDP upravuje tak, že ji zvyšuje o důchody plynoucí českým firmám a občanům ze zahraničí, a naopak odečítá důchody, které jsou vytvořené v domácí ekonomice a vyplácené do zahraničí.

Jestliže je saldo těchto důchodů kladné, pak je ekonomika čistým příjemcem a hrubý národní důchod je vyšší než hrubý domácí produkt. Pokud je toto saldo záporné, pak je ekonomika čistým plátcem a hrubý národní důchod je nižší než HDP.

To ovšem také znamená, že k rozdělení na území ČR je méně zdrojů, než zde bylo vytvořeno, což se projevuje primárně ve mzdách a také v investicích.

Rozdíl mezi HDP a HND v posledních letech, tedy odliv zdrojů do zahraničí – v roce 2021 představoval 249 mld. tj. 4,1 % HDP, v roce 2020 to bylo 285 mld., tj. 5 % HDP a rekordu bylo dosaženo 2019, kdy to bylo 350 mld., tj. 6 % HDP. Aby to bylo zcela názorné – k užití v ČR v roce 2019 bylo o 6 % méně, než byl vytvořeno na území ČR, tedy než byl hrubý domácí produkt.

Analýza ČSÚ pak dokládá, jak se tento růst odlivu prvotních důchodů do zahraničí historicky vyvíjel. „Jestliže v roce 1993 převyšovaly prvotní důchody vyplacené do zahraničí získané prvotní důchody ze zahraničí o pouhých 7,6 mld. korun, v roce vstupu Česka do Evropské unie činil rozdíl v jejich výši již 140,8 mld. V roce 2011 čistý odliv prvotních důchodů nerezidentům poprvé v historii přesáhl hranici 300 mld.“

Tento vývoj pozice české ekonomiky vůči zahraničí je nesporně velkým problémem. Jde i o to, že sousední ekonomiky – polská a maďarská – ani zdaleka nemají tak vysoký podíl zahraničních investic vůči HDP, a tedy i odlivu dividend do zahraničí. Stačí jen připomenout polské investice v české ekonomice a totéž platí i pro maďarské investice v ČR a postavit proti tomu investice českých firem v obou zemích. V obou směrech je česká ekonomika pasivní.

Navíc je nutno připomenout, že i velká část ekonomických aktivit, resp. firem, které operují na českém území je vlastněna českými občany, ale je registrována v zahraničí, a tedy i oni přispívají k tomuto odlivu dividend.

Pro srovnání: velikost odlivu těchto hodnot mimo území ČR v horizontu deseti let představuje 2500 a 3000 mld. Kč. Roční investice do fixního kapitálu v celé ekonomice představují zhruba 2100 mld., tedy tento odliv je vyšší než desetina ročních investic v ekonomice atd.

Bezesporu je tento poměr mezi vytvořenou hodnotou HDP a tím, kolik z toho je použito v domácí ekonomice velmi problematický. Takový poměr je bohužel charakteristickým rysem ekonomiky spíše koloniálního typu, kdy se vytvářené hodnoty převádějí do mateřské země kapitálu. Kdyby se podařilo v horizontu deseti let snížit tento odtok kapitálu na polovinu, znamenalo by podstatné rozšíření investiční kapacity ekonomiky apod. Jednoduše řečeno – právě tento nepoměr mezi tvorbou a užitím hodnot v ČR je překážkou rychlejšího rozvoje české ekonomiky. Bohužel, zatím tento problém asi není považován experty NERV za důležitý.

https://casopisargument.cz/?p=55543