Rozhovor s předsedou Odborového sdružení železničářů Martinem Malým

Na VIII. sjezdu Odborového sdružení železničářů (OSŽ), který se uskutečnil v březnu, jste byl opětovně zvolen do čela OSŽ. Ve sjezdových materiálech jste reagovali na složitou ekonomickou situaci, v níž se naše republika počátkem roku ocitla. Jak byste, s odstupem několika měsíců, charakterizoval současnou situaci?

V době přípravy sjezdu jsme samozřejmě většinu současných problémů předpokládali, neboť kombinace postpandemických hospodářských potíží v kombinaci se zahájením válečného konfliktu na Ukrajině nám rozhodně nedávala nějaké růžové vyhlídky. Navíc střídání politických stran ve vedení státu v takto obtížné době je samo o sobě také problémem, neboť při každé takové změně řádově několik měsíců trvá, než se nová vláda pořádně zorientuje a začne plnohodnotně fungovat. V atmosféře, kdy ostatní ekonomičtí hráči přesně neví, co mohou od nové vlády očekávat, potom mohou některé nepříjemné ekonomické procesy nabrat vlastní dynamiku, kterou je následně jen velmi obtížně brzdit, což je podle mého názoru do značné míry také případ výrazného nárůstu inflace v naší zemi.

Výrazný nárůst cen všech základních potřeb české železnice určitě vytváří tlak na vedení českého státu, aby dodatečně poskytl potřebné finanční prostředky na pokrytí těchto nákladů. Myslíte si, že stát nakonec pomůže, či zda, z ekonomických důvodů, může dojít i k omezení železničního provozu?

Otázka zajištění rozpočtového krytí zvýšených nákladů na zajištění železniční dopravy, v závazku veřejné služby podle uzavřených smluv, je v současné situaci raketového růstu nákladů dopravců samozřejmě prioritní.

Od státu bychom však potřebovali také dořešení některých rozjednaných, ale nedokončených záležitostí, jako je například možné odpuštění poplatků za obnovitelé zdroje energie pro dopravu v elektrické trakci, dále zamýšlený prodej pozemků Českých drah pod kolejemi českému státu, resp. Správě železnic, a konečně také dokončení prodeje části podniku Telematika Správě železnic. To jsou všechno rozjeté, ale bohužel zatím stále nedokončené záležitosti ještě z doby minulé vlády, s jejichž příznivým dopadem do hospodaření zúčastněných subjektů managementy ve svém plánovaní počítaly, ale zatím k nim stále ještě nedošlo.

Samozřejmě bychom také uvítali i nějaké nové kroky pro podporu ekologičtější veřejné dopravy, například cestou výrazné dotace občanského jízdného v hromadné dopravě, jako to učinily vlády v Rakousku nebo v Německu. Bylo by to určitě přínosné i z pohledu potřeby snížení spotřeby ropných produktů v době jejich vysokých cen a hrozícího nedostatku v důsledku obtíží s nákupem ropy v podmínkách války na Ukrajině. Hromadná doprava totiž samozřejmě spotřebuje na přepravu jednoho cestujícího výrazně méně těchto paliv než individuální automobilová doprava.

Výrazný růst cen, a dodatečné pokrytí těchto potřeb, může vytvořit problémy i z hlediska zabezpečení regionální osobní dopravy jednotlivými dopravci. Jak to vidíte?

Přesně tak, jak ve své otázce naznačujete. Nejpravděpodobnější scénář budoucího vývoje v této věci vidím v omezování četnosti spojů, a to zejména v dopravních sedlech, tedy v časech mimo hlavní přepravní proudy, kdy zaměstnanci a studenti cestují do práce či do školy a zpět. Tím samozřejmě doje ke snížení atraktivity hromadné dopravy pro cestující, protože čím větší jsou časové mezery mezi jednotlivými spoji, tím více jsou lidé v rámci rozumného nakládání se svým časem prakticky nuceni více využívat individuální dopravu.

Určitě však lze bohužel očekávat i opětovné posílení tlaku na nahrazování některých méně vytížených vlaků v regionální dopravě autobusy s obvyklou argumentací nižšími náklady, jak to už loni, a to i přes poměrně silný a medializovaný odpor samotných dotčených cestujících a představitelů obecních samospráv, učinilo vedení Středočeského kraje.

Složitá situace v ekonomice se rovněž určitě projevuje i v nákladní dopravě, která svými finančními prostředky, jestli se nemýlím, vypomáhá k dofinancování osobní železniční dopravy. Jak na tuto možnost reaguje ČD Cargo?

Tady bych s Vámi trochu nesouhlasil. Představa o jakési samozřejmě ziskové nákladní železniční dopravě, která může nějakým způsobem v rámci skupiny Českých drah vyrovnávat případné ztráty segmentu osobní dopravy vzala velmi rychle za své hned krátce po vzniku samostatného ČD Carga. Této společnosti velmi rychle rostla konkurence v nejlukrativnějších druzích přepravy, na což musela reagovat snižováním marží a počtu zaměstnanců, zefektivňováním provozu a investicemi do nových technologií. Je také třeba vidět, že nákladní železniční doprava v ČR, na rozdíl od osobní, jako celek dlouhodobě prakticky neroste a konkurenční boj spočívá hlavně v přetahování se o víceméně stejný koláč zakázek. To je do celkového objemu.

Když pomineme různé dočasné příležitosti, jako byly přepravy kůrovcového dřeva nebo třeba nyní zase energetického uhlí, tak ČD Cargo v posledních letech sází do značné míry spíše na rozvoj v zahraničí, kde zřizuje své pobočky a navyšuje objemy výkonů.

Pokud se týká domácích potíží, tak vedle skokového nárůstu cen energií je dlouhodobým problémem především nedostatečná kapacita železniční dopravní cesty, kdy v důsledku výrazného navýšení počtu vlaků osobní dopravy na hlavních železničních tratích, a významných uzlech pro nákladní dopravu, prostě nezbývá dost volné kapacity, což potom v konkurenci hraje do karet spíše silničním dopravcům.

Pokud hovoříme o nějaké očekávané pomoci od vlády, tak krátkodobě by určitě alespoň trochu pomohlo alespoň to osvobození od poplatků na obnovitelné zdroje u ekologické elektrické trakce.

Přirozeně, že rostoucí životní náklady se dotýkají i zaměstnanců železnice. Jak na to budou reagovat železniční odbory?

Vedení jednotlivých podnikových výborů samozřejmě diskutuje tuto problematiku s vedením zaměstnavatelů s tím, že je třeba v rámci ekonomických možností jednotlivých podniků na toto reagovat a zaměstnancům nějakým způsobem mzdy zvýšit. Jakou formou, a v jaké výši, je otázkou vyjednávání. Pokud by se podařilo najít podobný způsob nebo výši, a to napříč největšími železničními společnostmi, bylo by to možná nejlepší. Je však skutečností, že jednotlivé společností pracují v dost rozdílných ekonomických podmínkách, což nalezení možnosti jednotného způsobu reakce na zhoršení ekonomické situace zaměstnanců výrazně komplikuje.

Logicky nemůžeme vynechat ani základní otázku, zda současná vláda přijímá pro zpomalení růstu cen dostatečná opatření. Jaký je názor železničních odborů?

Tady si nemohu dovolit hovořit o názoru železničních odborů, jelikož pohled na tuto problematiku je předmětem aktuálního politického boje jednotlivých politických stran a v názorech na tuto problematiku se u členů odborů pochopitelně odrážejí také sympatie těchto lidí k jednotlivým politickým uskupením.

Pokud se však jedná o můj osobní názor, domnívám se, že pokud by vláda hned na počátku letošního roku pokračovala v politice nevybírání nebo spíše lépe jen výrazného snížení DPH u energií, tj. u elektřiny, plynu, ale také u nafty a benzínu, vedlo by to pravděpodobně k nižšímu nárůstu inflace spotřebitelských cen, než jakému čelíme v současné době, jelikož očekávané nárůsty nákladů na tyto zdroje energie podnikatelé samozřejmě promítly do nárůstu cen drtivé většiny svých produktů a služeb.

Argument vlády, že tzv. plošný přístup k pomoci by měl negativní dopady na státní rozpočet je, podle mého názoru, sice pravdivý, na druhou stranu se však ptám, zda výdaje státního rozpočtu na tzv. cílenou pomoc nejvíce postiženým občanům a firmám nakonec nebudou dokonce ještě vyšší, než by byly při poskytování této tzv. plošné pomoci, a to zejména v případě, že v důsledku přílišného šetření domácností a firem na spotřebě, dojde v některých sektorech hospodářství k zastavení ekonomického růstu či dokonce k jeho poklesu.

V současné době však už, po mém soudu, bohužel vládě vlastně nezbývá nic moc jiného než na vysokou inflaci obratem reagovat zvyšováním důchodů, sociálních dávek a příslušných plateb do všech systémů, jejichž řádné fungování je částečně nebo zcela závislé od finančních prostředků ze státního rozpočtu, jako je například zdravotnictví, sociální služby, veřejná doprava, hasiči, školství, bezpečnostní složky a celá veřejná správa. V opačném případě hrozí postupná degradace těchto systémů.

Ve společnosti se hovoří o tom, že na podzim bude krachovat řada firem a podniků, a dojde k masovému propouštění z práce. Lidé se začnou potýkat se nedostatkem peněz na své základní životní potřeby. Jsou odbory na tuto možnou situaci připraveny?

Zde velice záleží na konkrétních podmínkách daného podniku. Jestliže by v daném případě bylo možné ze strany vlastníků či vlády učinit nějaké rozumné kroky k jeho záchraně, odbory budou samozřejmě tlačit na jejich uskutečnění. Mohou však samozřejmě nastat i situace, kde žádné rozumné a použitelné kroky vedoucí k záchraně daného podnikání prostě nebudou existovat. Obecně bych však chtěl připomenout, že se v České republice dlouhodobě potýkáme s výrazným nedostatkem zaměstnanců v řadě především technických oborů.

A přestože nechci jmenovat konkrétní společnost, tak i v železničním sektoru, zejména v opravárenství, je to opravdu dost velký problém. Takže pokud se jedná o dopady případných krachů některých podniků na životní podmínky zaměstnanců, je tu zatím naštěstí docela velký prostor pro jejich eliminaci prostě tím, že zaměstnanci zkrachovalých společností mohou jít pracovat k jinému zaměstnavateli.

Mezi českými zemědělci se v průběhu června objevilo volání po svolání generální stávky. Někteří lidé říkají, že se toto heslo projeví i v jiných oblastech naší ekonomiky, tedy i v jiných podnicích a firmách. Co by, podle vás, měla učinit česká vláda, aby byl zachován sociální smír?

Osobně se domnívám, že nějaká jednoduchá a skutečně účinná opatření, která bychom si v současné době mohli vydemonstrovat či vystávkovat, a která by zabránila blížícím se vážným hospodářským potížím bohužel jednoduše neexistují. Vedle základních nutných opatření, jako jsou valorizace důchodů, sociálních dávek a plateb do systémů závislých na státním rozpočtu může vláda samozřejmě také činit dočasné krátkodobé  kroky pro tlumení nejtvrdších dopadů inflace na občany a podniky. Mám na mysli různé formy ovlivňování některých cen ze strany vlády, státní nákupy vybraných komodit nebo různé měnově polické kroky centrální banky. Ale tato opatření většinou také mají své vedlejší negativní dopady a celkovou situaci to zásadním způsobem nezmění, neboť se v podstatě jedná o pověstné vytloukání klínu klínem.

Hlavní příčiny většiny našich současných potíží totiž mají svůj původ v zahraničí, ať už se jedná o evropským green-dealem vyšroubované ceny energií, což je nyní, ještě do extrému, posíleno potížemi v nákupu plynu i ropy v důsledku války na Ukrajině, nebo jde o celoevropské a někdy i celosvětové potíže s dodávkami a razantním nárůstem cen většiny průmyslových i potravinářských komodit. Tyto potíže přitom mají svůj původ jednak ještě v omezování výrobních kapacit v době covidových lockdownů. Následně potom také i v havárii kontejnerové lodi, která na týdny zablokovala dopravu v Suezském průplavu. Samozřejmě, i v důsledku války na Ukrajině a s ní souvisejícími ekonomickými sankcemi západních zemí vůči Rusku, neboť tyto sankce bohužel negativně působí na obě strany.

Všichni totiž také víme, že například nějaké větší zakolísání německého hospodářství, výrazně závislého na plynulých dodávkách ruského plynu, by se, vzhledem k našemu hospodářskému propojení, obratem velmi silně přeneslo i k nám. A pokud se týká rizika možného zastavení dodávek ruského plynu do České republiky, tak to by, i přes všechna vládou připravovaná ochranná opatření, samozřejmě mělo zejména v krátkodobém horizontu velmi silné negativní ekonomické dopady.

Vláda ČR velmi pravděpodobně bude v zájmu zachování sociálního smíru, a proti svým původním předsevzetím, okolnostmi donucena vedle řádné valorizace důchodů a sociálních dávek operativně reagovat a hasit největší vznikající potíže formou různých krátkodobých nestandardních zásahů do ekonomiky, cenových či spotřebních regulací, půjček či dotací, a to velmi pravděpodobně i za cenu dalšího nárůstu zadlužení státu, podobně jako to činila předchozí vláda v době covidových lockdownů. Střednědobým cílem přitom musí být především ekonomický růst, protože stagflace, tj. kombinace vysoké míry inflace a současně hospodářského poklesu, by měla naprosto destruktivní dopady na všechny oblasti života naší země.