České potraviny v obchodech velmi výrazně zdražují. V naší společnosti se vede polemika mezi zemědělci a potravináři na jedné straně a obchodníky na straně druhé, kdo za to může. V médiích často vystupuje prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza, který ze zdražení cen potravin obviňuje zemědělce a potravináře. Ti, zase naopak tvrdí, že za to může prudký vzestup cen energií, pohonných hmot a prakticky všech vstupů do výroby, a že díky tomu si obchodníci přirážejí neúměrně vysoké marže, což právě zdražuje potraviny pro konečného spotřebitele.

Zemědělské výrobky, potřebné pro výrobu potravin, u nás produkují především produkční zemědělci, které zastupuje Agrární komora ČR. Je proto logické, že o rozhovor na téma, jak na tom je české zemědělství, potažmo potravinářství, a co způsobuje zdražování potravin, požádali člena představenstva a bývalého prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska, který je generálním ředitelem akciové společnosti Rabbit Trhový Štěpánov a.s., a která patří k našim úspěšným zemědělským a potravinářským podnikům.

Společnost Rabbit Trhový Štěpánov a.s. proslula jako dodavatel králičího masa na náš trh. Můžete specifikovat čím vším se dále zabýváte?

Pokud jde o naši výrobu, dá se říci, že děláme prakticky vše, to je od pěstování plodin, výrobu krmných směsí, chov hospodářských zvířat, porážku králíků, drůbeže, prasat, hovězího dobytka, a také produkci vajec, následně produkci hovězího, vepřového, drůbežího a králičího masa, jeho zpracování a výrobu mléka. To ovšem nezpracováváme, ale prodáváme ho ke zpracování do mlékáren. Za rok vyprodukujeme cca 40 miliónů litrů mléka. V rostlinné výrobě produkujeme obilí a další plodiny potřebné na krmení, například vojtěšku, jetel. Pěstované plodiny používáme i pro výrobu vlastních krmných směsí. Kromě tohoto se zabýváme i dalšími činnostmi, které souvisí se zemědělskou a potravinářskou výrobou. Naše společnost má dnes přibližně 1800 zaměstnanců v 16 samostatných výrobních jednotkách a dosahuje více než 9 miliard korun ročního obratu.

Když zhodnotím uplynulých více než 30 let naší činnosti, musím říci, že i když jsme, jako firma, dosáhli značných úspěchů z hlediska výsledků, a to nejen jako zemědělci, ale i jako potravináři, stále se setkáváme s problémy, které pramení z toho, že naše zemědělství a potravinářství je součástí většího celku….

V tomto případě máte asi na mysli Evropskou unii…

Víte, když jsme v roce 2004, společně s ostatními státy střední a východní Evropy, vstupovali do Evropské unie, v naší společnosti tehdy panovalo obrovské nadšení z toho, jak nám ostatní členové původní EU15 budou pomáhat. Ale, dnes k tomu musím podotknout, že jsme se všichni zmýlili, protože ve skutečnosti byly nové členské země EU přijaty proto, aby se staly velkým a snadným odbytištěm výrobků zemí původní EU15. Takže, výsledkem je, že mnozí výrobci starých zemí mají dnes obrovské zisky na náš úkor. A stejně tak podnikatelé ze zahraničí, kteří podnikají u nás v Čechách, tvoří miliardové zisky, které bohužel, odcházejí do zahraničí nezdaněné, místo toho, by byli investovány u nás a rozvíjeli naše hospodářství. Podle odhadů jde o více než 500 miliard korun ročně.

Přirozeně, že tyto jejich zisky se týkají celého našeho hospodářství. Ale, pokud jde o zemědělský sektor, celý problém vzájemných vztahů mezi původními a nově přijatými členskými zeměmi spočívá v tom, že v EU existuje rozličná úroveň nejen podpor z EU, ale stejně tak je rozdíl u národních podpor ze strany vlád jednotlivých zemí. Uvedu příklad. Jestliže u našich potravin existují národní a evropské dotace ve výši 25 až 30 procent, potom v západoevropských zemích se tyto dotace pohybují na úrovni 55 až 60 procent. Přitom, Evropská unie, jak při našem přijetí, tak i dnes slavnostně vyhlašuje, že jde o jednotný trh EU, a tedy máme všichni stejné podmínky.

Pokud si tuto myšlenku či spíše větu, po nich, opakujeme, tím si samozřejmě lžeme do vlastní kapsy. Ptám se, jak si můžete na tomto trhu rovnocenně konkurovat, když zemědělci z původní EU15, dnes EU14, mají takto vysoce nastavenou podporu od svých vlád. Výsledkem potom je, že s postupem doby, naši zemědělci, díky těmto nevýhodným ekonomickým podmínkám, ztráceli konkurenceschopnost a začali pomalu ustupovat z evropského trhu. Základní chybou, proč vznikly tyto rozdíly ve výši evropských a národních podpor, bylo to, že politikům, kteří tehdy vyjednávali přístupové smlouvy se nepodařilo, anebo některým z nich možná ani nechtělo, vyjednat lepší přístupové smlouvy, jako se to podařilo některým jiným státům, které si dokázaly vyjednat v některých věcech alespoň výjimky.

Když si k takto nastavené zemědělské politice EU připočtete i zemědělskou politiku současné vlády, jak jsme na tom?

Díky nesprávně nastavené zemědělské politice současné vlády premiéra Petra Fialy nejsou na tom čeští produkční zemědělci dobře, zvláště ve srovnání se západoevropskou konkurencí. Právě členové Agrární komory ČR od počátku letošního roku zdůrazňují, že Strategický plán Společné zemědělské politiky pro Českou republiku na léta 2023 až 2027, jak ho přijala tato vláda, velmi výrazně snižuje finanční, ale i jinou podporu našim produkčním zemědělcům. Tedy těm, kteří produkují pro naše spoluobčany potraviny. To je neslýchané! Vždyť všude jinde se tamější vlády snaží své zemědělce a potravináře podpořit.

Když se ptáte, jak jsme na tom, Agrární komora ČR důrazně upozorňuje vládu ČR, že živočišné výrobě u nás postupně hrozí krach. Již nyní zažíváme, kdy středně velké zemědělské podniky ruší své chovy prasat a drůbeže, a později možná přijde na řadu i skot. Přičemž současná vláda, ve své vstřícnosti vůči EU, podporuje tzv. malé zemědělce. Tedy ty, kteří, až na výjimky, ve svých hospodářstvích nemají žádnou živočišnou výrobu, protože je ekonomicky ztrátová, a věnují se jen ziskové rostlinné výrobě a většina z nich nemá zaměstnance, neplatí odvody, či daně. Ještě musím dodat, že značná část z nich, ne-li většina, na svých loukách jen pěstují trávu, aby mohli nakrmit své koně, protože jde o štědře dotovaný program. Jenom k tomu podotýkám, že jde o program, který vlastně nic nepřináší, protože základním posláním zemědělce je přece výroba potravin, což tito malí zemědělci, s loukami pro koně, nedělají. Takže je nabíledni, že současná vláda, v duchu výzev EU, podporuje něco, co naší zemi, a tím také i naším občanům, nepřináší potřebný užitek.

Přejděme nyní k otázce vertikály vzájemného vztahu výroby, zpracování a obchodu. Co byste k tomu řekl?

Když se na to podívám, jako člověk, který produkuje různé zemědělské produkty, včetně potravin, musím nejprve říci, že každý účastník této vertikály, musí mít slušný nebo alespoň malý zisk. Jde totiž o to, že každý zemědělec musí také pokrýt své náklady, které dává do výroby a současně investovat do inovací, nových technologií a současně zaplatit důstojnou mzdu svým zaměstnancům. Nyní se však dostáváme k základnímu problému, tím je ale skutečnost, že zisk zemědělců a potravinářů, ve srovnání s maloobchodem, je velmi nízký. Vždyť marže zahraničních maloobchodních prodejců, které ovládají 70 až 80 procent našeho trhu s potravinami, jsou v desítkách procent, u některých komodit dokonce i ve stovce procent! Mimochodem, to se přirozeně promítá i do cen pro koncového spotřebitele!

Podle nás, produkčních zemědělců, je to právě maloobchodní prodej, který určuje koncové ceny prodávaných potravin, stejně tak od koho bude nakupovat potraviny, takže rozhoduje o bytí a nebytí domácích producentů a domácích zpracovatelů. Přitom čeští zemědělci mají značné problémy dostat na pulty supermarketů a hypermarketů své potraviny, a to ve srovnání se zahraničním zbožím, které je, díky těmto vyšším dotacím, většinou levnější než to, co je od českých zemědělců.

Proto také Agrární komora ČR již před časem prosazovala přijetí zákona o významné tržní síle. Jeho úkolem je napravit dodavatelsko-odběratelské vztahy, to je mezi producenty potravin, zpracovateli a obchodem. V letošním roce, pod značným tlakem Agrární komory ČR, vláda schválila jeho další novelizaci a předložila ji do parlamentu ke schválení. Musím k tomu dodat, že produkční zemědělci nejsou spokojeni s předloženou vládní verzí zákona, protože ji vůči maloobchodnímu prodeji považují za bezzubou. Vaši čtenáři se asi ptají, proč je tolik polemiky kolem tohoto zákona mezi zemědělci a potravináři a maloobchodem? K tomu musím říci, že zemědělci a potravináři v řadě západoevropských zemí EU, tento zákon nazývají zákonem o nekalých obchodních praktikách, které využívá zejména maloobchod. Asi vědí velmi dobře, proč ho tak pojmenovali.

Zmínil jste se, že maloobchod určuje koncovou cenu potravin. Jak je to možné?

Zahraniční maloobchod si skutečně určuje cenu v takové výši, jak uzná za vhodné. Nikoliv tedy tu, která by byla na úrovni těsně nad výší jejich nákladů. Když jsem se zmínil o tom, jak je to v ostatních státech EU, musím konstatovat, že profesní a odborné svazy zemědělců a potravinářů si, od všech výrobců, svých členů, nechají poslat údaje o tom, jaké mají náklady na výrobu hovězího, vepřového, drůbeží masa apod. Potom si tyto jimi zaslané údaje vyhodnotí, spočítají si průměr ceny nákladů s tím, že si řeknou, že tato výše ceny jejich nákladů je právě to minimum, které by měli zemědělci a potravináři od tamějších obchodníků dostat. Přičemž francouzský či jiný zahraniční obchod to dodržuje, protože dobře ví, že by na neochotu tamějších obchodníků svými opatřeními reagovala vláda příslušné země.

Kdežto u nás, si maloobchod stanoví cenu, jakou chce on. Navíc, k tomu přistupují i tyto podmínky. To je, když prodává zboží ze zahraničí, tedy s dotací ve výši 55 až 60 procent, na rozdíl od českého, které má dotaci ve výši maximálně 25 až 30 procent, tak zahraniční zboží prodává za nižší cenu, než je výše nákladů českého produktu. Právě toto ekonomicky nevýhodné postavení českých zemědělců a českých potravinářů je jednou z příčin postupného útlumu naší živočišné výroby.

Co by, podle vás, měla dělat vláda, aby české zemědělství neztrácelo na úbytě?

Na to je jednoduchá, a přitom logická odpověď. Každý stát by měl přemýšlet tak, že když někoho podpoří, penězi či jinak, potom subjekt, který tuto podporu obdrží, tak by to měl nějakým způsobem státu vrátit. V praxi to znamená, že by takový subjekt měl zaměstnávat lidi, měl by za ně státu platit sociální a zdravotní pojištění, odvádět daně, měl by platit daň z příjmů, prostě aby bylo ve státním rozpočtu na mandatorní výdaje, třeba na důchody. Samozřejmě, že to také znamená, že aby tyto finance odvedl, musí sám něco produkovat.

Mimochodem, vezměte si naši firmu. Máme 16 podniků, z toho je 8 podniků s půdou, zbytek jsou specializované podniky či podniky služeb. Z těch více než 9 miliard obratu ročně odvádíme státu cca 450 milionů korun na sociálním a zdravotním pojištění, 50 až 70 milionů korun na daních z příjmů a DPH v objemu více než sto miliónů korun. To pro český stát není až tak malý zisk. Státu odevzdáme téměř tři čtvrtě miliardy korun ročně a dostáváme od něho cca 200 milionů korun. To je pro stát výhodné. Ještě bych dodal, že náš zisk, by, podle našich propočtů, mohl být vyšší, kdybychom se doslova neprali na našem trhu s těmi dotovanými potravinami ze zahraničí. Zkrátka, byli bychom na tom mnohem lépe, kdyby podmínky v celé EU byly rovnocenné. Tedy, jak se to obecně deklaruje, ale skutečnost je bohužel odlišná.

Víme, Česká republika, sama o sobě, těžko změní poměry v celé EU, ale česká vláda, na základě svých vlastních možností, by měla postupovat ve prospěch své země, svého národního hospodářství, a tudíž i zemědělství a potravinářství. Mrzí mně, že u nás, po r. 1989, nebyl ani jeden ministr zemědělství skutečným odborníkem, který by tomuto oboru opravdu dobře rozuměl. Bohužel, vystřídali se tam lidé, kteří tuto funkci zastávali spíše z politických než odborných důvodů.

Ostatně, to, co říkám o odbornosti, se týká celé současné vlády, vždyť v ní není žádný národohospodář. Jenom připomenu, že, po první světové válce, bývalý několikanásobný ministerský předseda Antonín Švehla byl člověk, který podnikal, který sám řídil zemědělsko-potravinářskou společnost, nebo připomínám tehdejšího ministra financí Aloise Rašína. To byli skutečné osobnosti. Ti totiž měli zájem, aby se náš národ dostal mezi ty nejlepší. To se tehdy také stalo, vždyť prvorepublikové Československo patřilo mezi 10 nejlepších států světa v životní úrovni. Bohužel, lidé tohoto typu, v současné vládě nejsou.

V uplynulých 30 letech, po společenských a ekonomických změnách v naší zemi, se spíše setkáváme s tím, že ve vedoucích funkcích našeho státu, ať již jde o vládu či jiné instituce, mnohdy sedí lidé, které vynesla na vrchol moci jejich partaj, a oni, z jejich hlediska, logicky odvádějí svoji práci v její prospěch, a přitom již nestačí, anebo v některých případech ani nemohou, odvádět svoji práci ve prospěch své země.

Proč o tom, takto hovořím? Protože sám jsem hospodář, který toto své profesní zařazení ve společnosti zdědil po svých předcích. Právě proto jsem před chvílí připomněl Antonína Švehlu či Aloise Rašína. Zkrátka, stát by měli řídit odborníci, kteří svému rezortu rozumí a dobře vědí, jak ho řídit. Vědí, jak mají postupovat, aby jejich rezort vzkvétal a neupadal. Přitom nejde jen o jednotlivé rezorty, ale o celek, o celou naši společnost.

Pokud jde o to, by se mělo, v českém zemědělství a potravinářství, dále dělat, je toho opravdu hodně. Například, je nutné přijmout zákon o půdě, aby se orná půda nezastavovala betonovými stavbami, aby se půda nerozprodávala těm, kdo by na ní jen spekulovali. Velmi důležité je, aby se znovu zvýšila soběstačnost v základních komoditách. Hovořit by se dalo i o tom, proč se vylidňuje venkov a hledají se lidé, kteří by převzali řízení farem. Zkrátka témat je povícero, ale to je spíše na jiné rozhovory.