Green Deal neboli Zelená dohoda pro Evropu se stala v posledních třech letech základem zemědělské a potravinářské politiky Evropské unie. Myšlenka ozdravění naší planety je v zásadě správná, ale bohužel se ukázalo, že různí „ekologové“ ovládli se svými pseudoteoriemi univerzity, výzkumné ústavy, nadace a další obdobné instituce. Výsledkem šíření jejich teorií v médiích je to, že po posledních volbách do Evropského parlamentu, tyto jejich teorie zastává většina evropských poslanců, a následně tím i Evropská komise. Řada návrhů, které obsahuje program Zelené dohody ve skutečnosti je postavena na různých nesmyslných nápadech, které ve skutečnosti znamenají utlumení ekonomiky nejen v průmyslu, ale i v zemědělství. Čeští zemědělci již po dva roky aktivně vystupují proti těmto nesmyslným nápadům různých pseudoekologů, a snaží se zvrátit dopady těchto teorií do českého zemědělství a potravinářství. V poslední době se k nim přidávají i další zemědělci z některých evropských zemí, například Nizozemci.

Zkrátka, čeští produkční zemědělci, sdružení v Agrární komoře ČR, volají po návratu k tradiční zemědělské politice, to je, že základním úkolem zemědělců je produkovat potraviny. Proto také žádají, aby se do zemědělství opět vrátil selský rozum. Proto jsme také o rozhovor na toto téma, požádali viceprezidenta Agrární komory ČR a předsedu Agrární komory v Pardubickém kraji Leoše Říhu.

Dnes jsme svědky toho, že do zemědělství mluví pomalu kdekdo, nikoliv skuteční odborníci. Jak to vidíte vy?

V úvodu mé odpovědi na vaši otázku musím nejprve říci, že problém demokracie, v níž nyní žijeme, spočívá především v tom, že hlasy populistické velmi často přehluší i hlasy odborné. To se dnes děje i v zemědělství. Mnozí lidé, a týká se to jak některých našich spoluobčanů, tak i bohužel i většiny poslanců v Evropském parlamentu, si myslí, že živit národ, či národy, a starat se o krajinu, může skoro každý, a lze to činit nějakým jednoduchým způsobem či opatřením. Takto, de facto, dnes postupuje každý, kdo absolvuje různé krátkodobé kurzy, jak udržet krajinu, a má přitom značné ekologické nadšení o potřebě záchrany naší planety. Tito pseudoekologové mají v současné době, bohužel, volné pole působnosti.

Přitom zásadním problémem existence zemědělství je řádná péče o půdu, což se naučili naši předkové již před několika tisíci léty, a všude jinde ve světě to zemědělci či farmáři dodržují dodnes. Když se zamyslíme na situací u nás, zemědělské půdy, na rozdíl od růstu počtu obyvatel, neustále ubývá. Přitom je nenahraditelná! Je důležité, aby i v zemědělství politická reprezentace naslouchala zemědělským odborníkům a praktikům. Jenom k tomu, jako příklad, dodám, že také bychom asi nechtěli, aby se zdravotnictví ubíralo směrem, který se bude vytyčovat na pátečních demonstracích středoškoláků za školou. Tím však vůbec nezpochybňuji řešit klima, a plně chápu obavy mladé generace o budoucnost. Nebude to však, podle selského rozumu, jak my, produkční zemědělci, myslíme, řešitelné tím, že zlikvidujeme zemědělství na evropském kontinentě. Klima nelze řešit zákazy v zemědělství, ale naopak skutečným pokrokem v oboru, který spotřebovává uhlík, aby živil lidstvo.

Čeští produkční zemědělci mají velmi vážné výhrady k současné Společné zemědělské politice EU. Proč?

Z pohledu selského rozumu, a zemědělské politiky, a s pocitem potřeby sebereflexe, si dovolím ohlédnout se za tím, co se nám povedlo, a co nikoliv, a kde byl ten selský rozum, tak řeknu asi toto. Poslední verze Společné zemědělské politiky, v podobě, jak byla schválena v EU, de facto poškozuje další rozvoj evropského zemědělství. Tudíž i našeho, českého. Proto jsme se, jako čeští produkční zemědělci, snažili prosadit odložení reformy nové Společné zemědělské politiky. Chápeme, že už se odkládala dlouho, ale je tu nově poměrně velký válečný konflikt, je tu nestabilita v cenách komodit, a tlačit výrazné změny v zemědělském podnikání, často měnící se v podstatných bodech na poslední chvíli, mně selský rozum nebere.

Až se budeme zase bavit, kdo může za vysoké ceny potravin, tak je třeba připomenout, že nastavení pro naše produkční zemědělství ve Strategickém plánu v konkurenceschopnosti, oproti významným agrárním sousedům, nám moc nepomáhá. Vedle toho, že se obchodní řetězce mohou u nás chovat jako utržené z řetězu, tak nastavení podpor pro naše zemědělce tomu, aby naši obyvatelé měli kvalitní, levné a místní potraviny, nepomáhá. Nejnižší přímá platba na plochu v EU, ale nejvyšší podíl plateb na ekoplatbu, sice dobře zní uchu voličstva, ale je to do té doby, než lidem dojde, že to souvisí s cenou potravin, a co je hůře, a co je často nenapravitelné, souvisí to s naší potravinovou soběstačností.

Je skvělé, že budeme mít krajinu plnou mokřadů, remízků, vlčích smeček. Jako většina zemědělců mám moc rád pestrou přírodu a krajinu, ale aby tam pro naše potomky zbylo místo. Obyvatel Země, i České republiky, stále přibývá, a i nadále bude potřeba dostatek kvalitních potravin. Mezi odbornou veřejností není pochyb, kdo vládne cenám zemědělských komodit. Ceny rozhodně určují světové trhy, kde i naši největší zemědělci nejsou až tak významní. V kolbišti národním, například u mléka, to asi nebudou zemědělci, kdo určuje ceny, když většinu cen zjistíme zpětně až měsíc po dodání.

Jak jsme na tom s cenami zemědělských komodit ve srovnání s naší zahraniční konkurencí?

Ceny zemědělských komodit u nás jsou nižší, téměř u všech komodit než například v sousedním Německu. Takže selský rozum nebere, že by pak naši zemědělci mohli být příčinou vysokých cen potravin. Jsme však špičkou v množství obchodní plochy supermarketů na obyvatele. Stát v této situaci musí hledat legislativní a kontrolní řešení, aby uchránil slabší část této výrobní a obchodní vertikály, tj. české zemědělce a potravináře, před zahraničními obchodníky.

Potřebujeme v naší velmi otevřené ekonomice nejen stejné podmínky pro rozšiřování obchodních řetězců, ale i stejné podmínky pro podporu citlivých komodit, jakou jsou v Německu a Polsku. Je řada citlivých komodit, které potřebují srovnatelné podmínky, jinak tu budeme mít pestrou krajinu na orné půdě, ale s neprodukčními plochami a prázdné regály.

Z pohledu národního hospodářství jsou však citlivé komodity s vyšší přidanou hodnotou více návratné. Myslím tím například potraviny apod. Mimochodem, jedna z těchto komodit, a to je chov skotu a produkce mléka, je páteří příjmů řady zemědělců a zdrojem organické hmoty pro úrodnost půdy.

Z vašich slov mně logicky přichází na mysl, že do zemědělské politiky u nás, by se měl, jak vy říkáte, vrátit selský rozum…

Na prvý pohled by se zdálo, že když už by se selský a logický rozum měl v politice vyskytovat, tak kde jinde než v té zemědělské. Nejde zdaleka jen o slovní spojení, ale i o pud sebezáchovy, který by občané, coby konzumenti potravin, a jejich političtí reprezentanti, měli mít. Bohužel historicky je známo, že takový pud sebezáchovy, spojený se selským rozumem, se často u vyspělých civilizací, před jejich zánikem, ztrácel. Navíc též víme, že většina oborů, včetně zemědělství, je celkově tak propracovaná a složitá, že velká část obyvatel, včetně jejich reprezentantů, má problém je pochopit.

Jak vidíte, z hlediska selského rozumu v zemědělské politice, možnosti efektivního využití luk a pastvin? Narážím na tendence obnovovat mokřady…

Právě proto, alespoň u této komodity, to je efektivnímu využití luk a pastvin, bychom měli znát všechny podpory v okolních agrárně významných zemích. V oblasti daňové právě selský rozum velí, podpořme přidanou hodnotu, a pečujme o ni v celé vertikále, včetně zahraničního obchodu, tak jako okolní hospodářsky úspěšné státy. Je sice důležité podporovat pestrou krajinu, ale je fajn, když to přinese pro obyvatele něco zpět, a rozhodně chov hospodářských zvířat, a osevní postupy s plodinami pro místní potraviny, přinesou více, než metan produkující umělé mokřady či nic neprodukující úhory.

Z daňového pohledu mi přijde příčící se selském rozumu, že toto stát nedělá dostatečně. Daleko více se podporují investice, kde je to možná prima pro krajinu, ale už ne pro spotřebitele a daňového poplatníka. Aktivní zemědělec v České republice by měl, z pohledu národního hospodářství, upřednostnit dotačně ty zemědělce, kteří živí národ, a přitom plní veškeré požadavky na udržitelnou krajinu. Úkolem nevládních organizací, ale i Ministerstva zemědělství ČR, je, aby to byly požadavky smysluplné.

V daňové soustavě bychom si měli vytvořit vyšší základnu pro daň z příjmů od skutečných zemědělců, potravinářů, ale i obchodníků. Vždyť odliv jejich dividend do zahraničí, je také nemalá částka. Tak bychom si mohli dovolit mít DPH na potraviny srovnatelné s okolními zeměmi, zároveň i nižší zdanění skutečné práce, a také zrušit nesmyslné dvojí zdanění zemědělských dotací. Národní dotace potřebujeme mít na úrovni okolních zemí, a to není krátkozraká otázka našeho státního rozpočtu, ale otázka konkurenceschopnosti odvětví důležitého pro stát. Jsme již tak značně závislí na dovozu potravin, potom se divíme, za jaké ceny pro spotřebitele, se u nás prodávají. Mimochodem, sami jsme si, na vlastní kůži, vyzkoušeli chybějící komodity jako jsou zdravotní pomůcky a léky, energie a čipy. Přitom však pracujeme nepochopitelně na další závislosti u elektromobilů, a často i obnovitelných zdrojů, a není rozhodně třeba, abychom se stali závislými na dovozech u základních potravin, které si zde dokážeme vyrobit sami.

Vrátím se ke Strategickému plánu pro Českou republiku. Největší kritika byla proti výši redistributivní platby…

Do daňové oblasti spadá i nastavení redistributivní platby, a to tím, že v politické rychlosti, jak byla, současnou vládou, redistributivní platba přijata a schválena, tak jde o nastavení, které nepomáhá zemědělské produkci. Tím jsme zbytečně přišli o mnoho peněz v národním hospodářství. Nejedná se ve finále o malé a velké zemědělce, jak často argumentuje vláda, ale o produkční zemědělství, které tímto utrpí. Naopak skuteční zemědělci, bez ohledu na velikost své farmy či zemědělského podniku, právě v době, kdy se na nás valí řada nesmyslů, mimo selský rozum, z EU, se nesmí znepřátelit, a stát proti sobě v zájmu politických bojů. Mimochodem, i to je úkol nadstranické Agrární komory ČR.

Když už jsem zmínil EU, je i zde třeba, aby hlas zemědělců, potravinářů a spotřebitelů byl společně více slyšet. Chtějí opravdu i nezemědělci, abychom měli v EU krajinu ekonomicky neudržitelnou, a byli závislí na dovozech potravin? Vždyť v řadě zemí, nejen kvůli válce, ale i kvůli nesmyslným nařízením v Evropě o přerozdělování peněz kolem uhlíkových povolenek, jsou vysoké ceny potravin, a někde dokonce i na příděl!

Zdá se, že lidem jako by chyběla vlastní zkušenost s válečným utrpením, jako by lidem ve starých zemích EU chyběla praktická zkušenost s reálným socialismem a jeho totalitním přerozdělováním všeho. Uhlíkové povolenky, a sociální fondy zachraňující obyvatele EU před chudobou s povolenkami, mně přijdou jako šílené přerozdělování. A to tím spíše, že EU nemá sílu prosadit v celosvětovém měřítku ani zákaz dovozu surovin ze zemí, kde pravidla hospodaření nerespektují požadavky EU. Nad tím určitě všichni ekologové pláčou. A jak předpokládám, také brání hranice EU před těmito dovozy. Jestliže tomu tak není, potom nechápu, proč by tito ekologové prosazovali omezení hospodaření v EU. Pro budoucnost našeho zemědělství potřebujeme také obdobnou úpravu jako v okolních zemích, která by umožňovala regulaci trhu s půdou ve prospěch místních zemědělců.

Co byste ještě dodal k našemu Strategickému plánu, případně i k evropské Zelené dohodě?

Pod vlivem důležitých diskusí o Strategickém plánu, a Zelené dohodě EU, jsme na některé důležité věci z našich cílů, tj. českých produkčních zemědělců, neměli dostatečný prostor. Domnívám se, že bojujeme s poměrně aktivním přijímáním „zelených“ opatření z EU do našeho života, a zapomínáme dlouhodobě, aby naše země stejně tak rychle a aktivně přijímala opatření, která zemědělcům s přidanou hodnotou pomohou.

Není to jen zmiňovaná srovnatelnost národních dotací, srovnatelnost chování obchodních řetězců, regulace trhu s půdou, nedanění dotací aj., ale je to i rozdílná míra kontrol nařízení, omezení a byrokracie, která rozhodně je u nás přísnější než u našich severních sousedů, a v řadě případů i západních. Přes ohromnou snahu vedení Agrární komory ČR, a také i mnoha našich členů, za kterou velmi děkuji, se bohužel prostor pro zemědělské podnikání v tomto roce velmi zhorší.

Jako člověka z praxe mě to velmi mrzí. Proto také požaduji po našich členech, aby maximálně využívali naše rezervy, které, jako produkční zemědělci, máme. Není to jen v našem vlastním zájmu, ale jde také i o naše spoluobčany. Rezervy, a to přesto, že se mnohé zlepšilo, jsou v řadě oblastí, a na tom musíme společně zapracovat. Selský rozum vždy nakonec zvítězí, jen je mu třeba pomáhat, aby to netrvalo tak dlouho.