Čeští, produkční zemědělci, jejichž zájmy zastupuje Agrární komora ČR a její členská organizace Zemědělský svaz ČR, jsou znepokojeni pasivním a kontraproduktivním přístupem vlády České republiky k vyjednávání definitivní podoby Národního strategického plánu Společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie po roce 2022. Prezident Agrární komory ČR Jan Doležal a předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha napsali premiérovi Petru Fialovi osobní dopis, v němž toto své znepokojení také vyjádřili.

Podle českých produkčních zemědělců tedy hrozí, že díky Strategickému plánu SZP, jak jej schválila česká vláda, dojde k velice vážnému oslabení tuzemské zemědělské produkce, a to v důsledku postupného zániku živočišné výroby u nás, což by vedlo ke značnému vzrůstu dovozu potravin ze zahraničí, a tím i k jejich zdražování. Proto jsme požádali prezidenta Agrární komory ČR Jan Doležala o rozhovor.

Co by, podle vás, měla vláda ČR, potažmo ministerstvo zemědělství, učinit v souvislosti s odpovědí Evropské komise ke Strategickému plánu Společné zemědělské politiky pro Českou republiku na léta 2023 až 2027?

Aktuálně čelíme nejvyšší inflaci od roku 1993. Podle poslední statistiky za měsíc duben, je to 14,2 procenta, přičemž právě potraviny se kromě energií stávají tahounem zdražování. Vládní návrh Národního strategického plánu Společné zemědělské politiky určuje podobu dotačních podpor od příštího roku, nicméně již v současné době činí řada zemědělských podnikatelů rozhodnutí, jak dál. Zásadním argumentem přitom pro ně jsou rostoucí náklady, realizační cena, ale také právě dotační politika. Návrh na rozdělení dotací na roky 2023 až 2027 odesílala vláda Evropské komisi v lednu, tedy v době, kdy jsme se nepotýkali s raketově rostoucími cenami pohonných hmot, hnojiv a energií a kdy jsme si nedokázali představit, že Evropská unie bude řešit cenovou nebo faktickou nedostupnost potravin.

Přitom sama Evropská komise proto v odpovědi na Národní strategický plán SZP v dubnu vyzvala českou vládu, aby zohlednila změněné podmínky v souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem s cílem zajistit dostatečné množství potravin a obnovitelných zdrojů energie pro obyvatele. Nastavení redistributivní platby na úrovni 23 procent znevýhodní producenty většiny českých potravin, což skutečně současnou situaci nereflektuje. Ostatně Evropská komise požádala českou vládu, aby vysvětlila bod týkající se právě redistributivní platby. Většina evropských států ji má nastavenou na úrovni 10 až 12 procent, jsme tedy vysoko nad průměrem. A z jakého důvodu? Jsme zase bruselštější než samotný Brusel. Ale tentokrát nás to může stát mnohem více než ztrátu nebo zisk politických bodů. Může nás to stát potravinovou bezpečnost České republiky.

Myslíte si, že je vláda nakonec vyslyší vaše argumenty na přehodnocení původního návrhu Strategického plánu SZP pro ČR?

Vláda má nyní jedinečnou možnost přehodnotit původní návrh Národního strategického plánu SZP a ohledem na zajištění kvalitních českých potravin za dostupné ceny by to udělat měla. Opakovaně jsme vyzývali, aby byly naše argumenty brány s respektem jakožto relevantní postoj organizace, jejíž členové produkují 80 procent potravin domácího původu. V případě, že jednání nepokročí žádoucím směrem, naši členové jsou připraveni znovu vyjet se zemědělskou technikou na silnice.

Logicky předpokládám, že vůči vládě a ministerstvu zemědělství máte, kromě redistributivní platby ve výši 243 procent, řadu dalších požadavků a připomínek...

Největší výhrady máme k načasování. Finální verze Národního Strategického plánu SZP by z Evropské komise měla dorazit až na konci roku a teprve poté budou mít zemědělci jasno, s jakými dotačními podporami budou moci počítat. Osevní postupy ale zemědělci tvoří mnohem dříve, nemluvě o tom, že již v létě, respektive na podzim, musí být v případě ozimých plodin zaseto. Proto musíme vědět, kde a jak smíme podle nových pravidel ozimy pěstovat. Konec roku je pro nás „s křížkem po funuse“. Z toho důvodu jsme společně se zemědělci ze států střední a východní Evropy, ke kterým se nově připojili také zemědělci z italské organizace sdružující zemědělce Coldiretti, v Bratislavě začátkem dubna požádali unijní instituce o posunutí platnosti nových pravidel Společné zemědělské politiky nejméně o rok. Zemědělcům by to dalo prostor připravit se na plnění nových a mnohem ambicióznějších požadavků a zároveň bychom zabránili v současné chvíli nežádoucímu výpadku produkce.

Druhá naše výtka směřuje k navzájem si odporujícímu požadavku Evropské komise na větší ekologizaci českého zemědělství a současné posílení potravinové bezpečnosti Česka kvůli ukrajinsko-ruskému konfliktu. Samozřejmě existují cesty k šetrnější a dostatečné produkci, jako je například precizní zemědělství nebo nové metody šlechtění, ale o těch se v nové strategii nemluví vůbec nebo jen v náznacích. Chronickou nemocí nové Společné zemědělské politiky a Evropské zelené dohody je až směšná částka, která je zemědělcům nabízena na jedné straně a extrémní požadavky a omezení na straně druhé. To by mělo být mementem nejen pro unijní instituce, ale také Ministerstvo zemědělství ČR, a především environmentální organizace, které si mnohdy kladou nereálné požadavky. Může se naplnit staré přísloví „kdo chce víc, nemá nic“. Může se totiž snadno stát, že nejen v České republice mnoho zemědělců z dotačního systému jednoduše vystoupí.

Důsledkem Strategického plánu SZP, jak jej v lednu připravila současná vláda, by byl postupný zánik živočišné výroby u nás. Co k tomu můžete říci?

Živočišná výroba se nachází v kritické situaci. Chov hospodářských zvířat patří jednoznačně k náročnějším odvětvím zemědělské prvovýroby a věnují se mu spíše střední a větší zemědělské podniky, které chce vláda znevýhodnit. Zemědělci se přizpůsobí a budou se věnovat jiným aktivitám, ale pro českého zákazníka to bude znamenat začátek konce českého vepřového masa, drůbežího masa a vajec na pultech obchodů. Už nyní doplácejí chovatelé na každé prase až 9 korun na každé kilo živé váhy, u jatečného kuřete je to 4 až 5 korun. Výkupní ceny jsou jako na houpačce, po počátečním navýšení se zase snížily. V mezičase ale trvale o desítky až stovky procent rostou ceny vstupů, jako jsou krmné směsi nebo energie. Nedávno jsme provedli dotazníkové šetření mezi chovateli ohledně jejich budoucích záměrů a výsledky nejsou příznivé. Z průzkumu mezi chovateli drůbeže vyplynulo, že více než polovina respondentů se chystá v letošním roce omezit chovy a úplně skončit chce necelých 6 procent. V obdobné situaci jsou chovatelé prasat. Podle našeho průzkumu se letos chystá omezit chovy 43 procent oslovených a úplné ukončení zvažuje třetina.

V Evropě, logicky i v České republice, se od loňského podzimu projevuje enormní růst cen energií, pohonných hmot, hnojiv a potravin. Kde vidíte příčiny tohoto stavu, a jak to řešit?

Ceny ropy a zemního plynu stoupaly ještě před ukrajinsko-ruským konfliktem, což se přirozeně promítalo do cen energií a pohonných hmot. Nyní je situace závažnější a zafungoval přirozeně takzvaný index strachu, tedy obavy z budoucích následků, které způsobí naplnění těchto obav ještě předtím, než jsou k nim reálné důvody. Co se týká minerálních hnojiv, pro jejichž výrobu jsou ropa a zemní plyn klíčovými surovinami, hlavními dovozci do Evropy jsou Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Z těchto zemí došlo z mnoha důvodů v posledních měsících k omezení vývozu. Evropská produkce naši potřebu nepokryje, navíc je při vysokých cenách zemního plynu nerentabilní.

Přestože mají zemědělci zatím převážně pohnojeno, ceny hnojiv dále rostou. Další vlna poptávky ze strany zemědělců přijde v létě, respektive na podzim se zakládáním porostů ozimých obilovin a řepky.

Co se týče cen, již před válečným konfliktem na Ukrajině rostly z řady důvodů na světových burzách ceny rostlinných komodit včetně obilovin. To se projevovalo mimo jiné na zdražování krmných směsí pro hospodářská zvířata. Také u krmiv platí, že konflikt tento trend ještě urychlil. Ukrajina před válkou vyprodukovala 80 milionu tun obilovin ročně a byla pátým největším exportérem pšenice a třetím největším exportérem ječmene na světě. Ne nadarmo se Ukrajině přezdívá obilnice Evropy, někdy dokonce obilnice světa. Česko je sice v produkci obilovin soběstačné, ale obiloviny jsou komoditou, s níž se na evropském jednotném trhu volně obchoduje a letos se navíc ještě mnohem více vyváží i mimo území Evropské unie.

Jak z toho ven?  Zemědělci nejenže neurčují cenu, za kterou prodávají, ale ani nerozhodují o tom, kde nakonec obilí skončí. V současné době proto jednáme s vládou na vytvoření nástroje pro sledování pohybu a bilance zemědělských komodit a o rezervačním systému pro nákup do státních hmotných rezerv, který by se aktivoval v době krize podobné té, kterou zažíváme v tomto roce. 

Jak tuto situaci, to je růst cen všech vstupů do výroby, řeší jiné státy EU. Nemělo by to být i pro naši vládu příkladem?

Nyní se nacházíme v mimořádné situace, kdy sama Evropská komise, která se běžně velmi tvrdošíjně brání státní pomoci do zemědělství, národním vládám rozvazuje ruce a dává jim možnost dočasně své zemědělce podpořit různými nástroji jako je například kompenzace vysokých cen energií nebo minerálních hnojiv. Cílem je podpořit citlivé sektory, jako je například chov prasat, dojnic nebo i klasickou rostlinnou výrobu. Třeba sousední Polsko se chystá zemědělství podpořit více než 800 miliony euro. Velké „záchranné“ balíčky mají přichystané také mnohé další státy včetně velkých producentů, jako je Německo, Francie nebo Španělsko. Chápeme, že možnosti státního rozpočtu jsou omezené, nicméně cílem těchto intervencí v ostatních zemích je zachovat rozměr tamního agrárního sektoru a zároveň snížit dopady zdražování na obyvatele. Tyto cíle bychom dle našeho názoru v aktuální situaci, kdy se Česká republika z best in covid stává best in inflation, měli sledovat také my.

Agrární komora ČR již delší dobu upozorňuje na nekalé praktiky zahraničních obchodních řetězců vůči naši producentům zemědělských komodit a výrobcům potravin. O jaké jde, a jaké jsou možnosti řešení tohoto problému?

S nespravedlivými obchodními praktikami ze strany odběratelů se setkala, podle nedávného průzkumu, většina našich členů a děje se tak ve většině případů pravidelně. Nejčastěji se jedná o odběr zboží za podnákladové ceny, povinný příspěvek na propagaci, zrušení objednávky v řádu dnů před dodáním zboží nebo nedodržení lhůty pro fakturaci, dále nutnost odebrat si zpět zboží, které se neprodalo nebo nutnost podílet se na slevové akci. Aktuálně „leží“” v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR novela zákona o významné tržní síle, která má potenciál tyto praktiky omezit. Vzhledem k časové tísni, kterou způsobil limit pro převedení do národní legislativy ze strany Evropské komise a chybějící politické vůli si však od novely mnoho neslibujeme.

Současná politika české vlády v sektoru zemědělství a potravinářství vyvolává mezi produkčními zemědělci značné napětí a rozhořčení. Vláda zatím na jejich názory nereaguje. Nedojde nakonec i na demonstrace a blokádu Prahy, jako tomu bylo před více než 10 lety?

V tuto chvíli nelze vyloučit ani tuto možnost, i když ji považuji za krajní řešení situace. Nejde jen o nějaké číslo, na které se podle vyjádření některých politiků, příliš fixujeme. Tady jde o komplexní systém, který znevýhodňuje producenty potravin a surovin pro potraviny a zaměstnavatele ve venkovském prostoru. Nejen nám, ale i našim zaměstnancům a nám všem jako spotřebitelům, kteří si přejeme české potraviny jde o hodně. Mezi zemědělci to i kvůli mediálním výrokům některých politiků skutečně vře a chtějí jim to přijít osobně sdělit.