Společná zemědělská politika EU na léta 2021-2027 a dopady Zelené dohody pro Evropu (Green Dealu) na české zemědělství byly ústředním tématem mezinárodní konference, kterou 16. prosince 2021 uspořádal Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO ČR).

Jedním z řečníků na videokonferenci byl i člen představenstva Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek, který je rovněž i generálním ředitelem akciové společnosti Rabbit Trhový Štěpánov, která patří k našim předním zemědělským podnikům v oblasti rostlinné a zejména živočišné výroby.

Ve své přednášce na téma „Zásadní kroky nezbytné ke stabilizaci českého zemědělství a potravinářského průmyslu“ uvedl, že jako první věc, kterou je v České republice nutné vyřešit, je schválení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Konstatoval, že Česká republika je poslední zemí v Evropské unii, která tento zákon ještě nemá vs své legislativě. Zatím u nás platí zákon o půdním fondu z roku 1992, který ochranu půdy vůbec neřeší. Načež dodal, že bychom si měli ujasnit základní věc v tom, že půda není spekulativní kapitál. Podle něho jsme během uplynulých 30 let od společenské a ekonomické transformace naší společnosti vytvořili prostor k tomu, aby se u nás s půdou mohlo spekulovat. Vytvořily se podmínky pro to, že ti, kteří mají dostatek financí, mohli půdu volně nakupovat či přímo skupovat, a poté s ní mohli i v podstatě „keťasit“.

Řešením této situace je navržení a schválení zákona o ochraně půdního fondu, který by byl koncipování ve stejném duchu a znění, jako jsou schváleny i příslušné zákony ve Francii, Německu, Rakousku a dalších zemích EU.

Zároveň k tomu dodal, že se u nás vytvořil takový stav, že zemědělskou půdu dnes vlastní i lidé, kteří si své peníze vyprodukovali podnikáním v jiných odvětvích národního hospodářství a „volně ležící“ půdu začali skupovat. Tuto půdu potom pronajímají těm, kteří na ní pracují a produkují potřebné suroviny pro výrobu potravin. Jenže, když se v Evropě, a prakticky v celém světě, začíná zdražovat, tito vlastníci, zvyšují zemědělcům, kteří si jejich půdu pronajali, nájem, a to v řadě případů i poměrně dost. Prodražují prakticky vše, co se zemědělskou činností na těchto pozemcích souvisí. Výsledkem je, že když se zvýšil nájem z půdy, automaticky se zvýšila i její cena.

Podle Zdeňka Jandejska zemědělskou půdu by měli mít možnost kupovat pouze ti, kteří na ní hospodaří anebo pracují ve firmách, které jsou na této půdě zemědělsky činné. Zároveň podotkl, že toto je v podstatě první věc, která by se měla z hlediska dalšího rozvoje českého zemědělství udělat. Jde o tom, aby naši zemědělci po tuto složitou dobu alespoň nějakým slušným způsobem přežili.

Dalším závažným tématem je, podle Zdeňka Jandejska, sjednocení Společné zemědělské politiky a jednotného trhu EU, protože jednotný trh EU je netransparentní a dochází k narušování volné soutěže v rámci EU. V této souvislosti prohlásil, že v rámci jednání o přistoupení České republiky do EU v roce 2004, byli zástupci České republiky, ze strany tehdejších vyjednavačů za EU, ujišťováni, že nejpozději do deseti let budou vytvořeny stejné podmínky pro staré členské země (tehdy EU15) a nové členské země EU. V roce 2004 přistoupilo 10 zemí střední a východní Evropy, později vzrostl počet nových členských zemí na 13. Ale postupem let se ukázalo, že podmínky pro staré a nové členské státy EU jsou rozdílné pořád.

Podle Zdeňka Jandejska Česká republika by měla vůči vrcholným orgánům EU v Bruselu vyjádřit nespokojenost a zároveň požadovat zhodnocení a revizi přístupové smlouvy k EU. Jenže, příslušné české státní orgány, které by měly hájit zájmy českých zemědělců a potravinářů, se zatím se k něčemu takovému neodhodlaly. Zatím jsou v médiích a ve veřejnosti slyšet spíše „argumenty“ vedení zahraničních obchodních řetězců. Situace nyní vypadá tak, že čeští zemědělci jsou ze strany obchodních řetězců, a jejich spojenců u nás, obviňováni, že nechtějí dialog, a že porušují vzájemné vztahy mezi producenty a obchodem. Podle Zdeňka Jandejska naši zemědělci nejsou těmi, kteří porušují vzájemné vztahy, ale ty narušují ti, kteří k nám vozí zemědělské produkty ze zahraničí, a kteří rozhodují o tom, jaká pravidla budou mezi obchodníky a producenty nastavena.

Načež poté dále hovořil o vztahu obchodních řetězců a českých zemědělců a potravinářů. Konstatoval, že jako zásadní úkol pro nejbližší dobu se jeví nutnost přednostně schválit zákon o významné tržní síle, který je v EU nazýván zákonem o nekalých obchodních praktikách. Tyto zákony by měly být schváleny vládou a Parlamentem ČR, a to v rozsahu zákonů, které byly schváleny, a které platí ve Francii, Italii, Španělsku či Německu. Načež Zdeněk Jandejsek dodal, že současný stav obchodního vztahu mezi obchodními řetězci a producenty potravin „je až nestydatý“. Zároveň konstatoval, že dodavatelko-odběratelské vztahy mezi obchodníky a producenty potravin dnes určuje ten, kdo drží hlavní balík kapitálu, což jsou v tomto případě zahraniční obchodní řetězce.

Zdeněk Jandejsek poté otevřel další téma, a to otázku podpory zemědělské půdě podle její bonity, tedy podle toho, kolik surovin pro potraviny se na ní vyprodukovat. Uvedl, že právě podpora na jeden hektar zemědělské půdy pro zemědělské půdy pro zemědělce b měl být podle její bonity. Přičemž tuto podporu na 1 ha zemědělské půdy je nutné diferencovat, nejen podle její bonity, ale i podle výnosů z této obhospodařované půdy, a to podle vztahu ke kvalitě.

Situace je ovšem taková, že značná část kvalitní půdy u nás není vůbec obhospodařována. Jde o půdu, kde rostou travní porosty, a to přímo na statisících hektarech, přičemž vlastníci této půdy dostávají dotace v podstatě do jejich vlastní kapsy. Podle Zdeňka Jandejseka, pokud jde o dotace do zemědělství, mělo by to fungovat tak, že ten, kdo odvádí státu daně z příjmů z hospodářské činnosti a zároveň i sociální a zdravotní pojištění, a současně vytváří svoji zemědělskou či potravinářskou produkci, měl by tyto dotace dostávat. Zatímco u nás je to obráceně. Dotace vlastně dostávají i ti, kteří nic produktivního nevytvářejí.

Podle Zdeňka Jandejska by dotace v EU neměly vůbec být. Přitom dále uvedl, že kdyby se zrušily dotace v celé EU, tak by Česká republika byla do deseti let v základních potravinách opět soběstačná, a to na 100 procent. Pokud jde o dotace na půdu, poznamenal, že Česká republika bere zhruba o něco málo více než 220 eur na hektar, zatímco v Nizozemí je to 394 eur, v Belgii 400 eur. Proto si také položil řečnickou otázku: Kde je ten jednotný trh a Společná zemědělská politika?

V návaznosti na problematiku dotací na půdu, se Zdeněk Jandejsek dostal dále k otázce kofinancování v rámci Programu rozvoje venkova (PRV). Konstatoval, že Česká republika mí odsouhlaseno vrcholnými orgány EU limit do 35 %, kdy může kofinancovat jednotlivé programy v rámci PRV, Slovensko 25 %, ale Rakousko 100 % a Nizozemí 59,5 %, přičemž chce dosáhnout zvýšení na 80 %. V České republice se nyní dohadujeme o to, jestli to bude 0 % nebo 35 %, jako je tomu dosud, či zda to bude 65 %, jak navrhuje a požaduje Agrární komora ČR.

Poté Zdeněk Jandejsek přešel k problematice výše národních podpor. Právě tuto skutečnost, to je rozdíly ve výši národních podpor, ze strany jednotlivých členských zemí EU, označil za největší hanbu Evropské unie. Vždyť staré země EU mají čtyřikráte vyšší národní podpory než nové země, přijaté po roce 2004. Podle něho tímto způsobem dochází k zásadnímu narušování konkurenceschopnosti nových členských zemí vůči starým zemím EU. Přičemž dále poznamenal, že Česká republika, by na tom byla velmi dobře, kdyby dotace v EU neexistovaly. Svědčí o tom vynikající výsledky, kterých dosáhla v produkci některých komodit. Například sem patří i produkce mléka, kdy v současné době máme jednu z nejvyšších užitkovostí vydojeného mléka ve světě, kdy Česká republika se dělí o třetí až čtvrté místo ve světě. Podle Zdeňka Jandejska je těchto příkladů povícero.

Dalším závažným tématem, podle Zdeňka Jandejska, je to, že by se české výrobky měly označovat za české jen v těch případech, kdy daný produkt obsahuje jen 100 % suroviny z českých zdrojů. Načež poznamenal, že je velice nechutné, co se u nás děje. Konkrétně měl na mysli skutečnost, že se k nám vozí maso ze Španělska, které přitom obsahuje antibiotika, protože Španělé používají antibiotika běžně v rámci celého procesu, to je od výkrmu až po porážku zvířete. Načež čeští zákazníci potom toto maso, které je na trhu, konzumují. Protože, ve srovnání s kvalitním českým masem, je španělské lacinější.

Při výčtu problémů, které čekají na české zemědělce, se Zdeněk Jandejsek neopomněl zmínit i o tom, jak udržovat vodu v půdě. Upozornil, že vodu v půdě můžeme udržet jen díky aktivnímu hospodaření na půdě. Poznamenal, že, že když budeme pěstovat travní porosty na jednom pozemku 30 let, voda z této plochy steče pryč. Právě v tom spočívá význam produkčního zemědělství, kdy voda zůstane v půdě. Načež to dokumentoval i citací faktů z jedné dánské studie, v níž bylo uvedeno, že v půdě je zadržováno více vody než ve všech řekách a jezerech v Dánsku. Přitom Dánsko, jak poznamenal, je vodnatá země. Zatímco v České republice se touto otázkou intenzivně nezabýváme, ačkoliv by to bylo nejen ku prospěchu českého zemědělství, ale i celé naší země, dodal.

Zdeněk Jandejsek v další části svého projevu konstatoval, že čeští zemědělci poskytují kvalitní potraviny pro potravinářský průmysl. Chtějí přednostně zásobovat domácí trh. Protože, díky krátké vzdálenosti na našem území, a to na rozdíl od přepravy potravin z jedné části Evropy do druhé, si jejich potraviny uchovají čerstvost a kvalitu. Jenže, že ze strany obchodních řetězců není o produkty českých zemědělců zájem. Proto je také Česká republika na průměrné 55procentní soběstačnosti v základních potravinách. Zároveň dodal, že se do prodejen obchodních řetězců dovážení potraviny ze zahraničí a nikdo přitom neřeší uhlíkovou stopu. Tvrzení obchodníků, že spotřebitel si může přece vybrat, jaké zboží chce, zda tuzemské či ze zahraničí, Zdeněk Jandejsek označil za nesmyslné, až lživé tvrzení, protože zákazník nic neovlivní. On si může vybrat jenom z toho zboží, které je na pultě, a které obchodník nabízí k prodeji. Poté k tomu uvedl, že tyto nesmysly, a skoro až lži, nevládních organizací, které hájí a veřejně propagují tvrzení vedení obchodních řetězců, v podstatě slouží zahraničnímu kapitálu. Díky politice obchodních řetězců, to je, že nenakupují české potraviny, vznikla situace, že čeští producenti potravin, místo aby zásobovali tuzemský trh, jsou nucen své potravinářské výrobky vyvážet do zahraničí.

Zdeněk Jandejsek poté znovu hovořil o dotační politice starých členských zemí, kdy uvedl, že díky těmto dotacím jsou potom řetězci nabízené potraviny prodávány za ceny, které jsou hlubokou pod výrobními náklady. Načež si položil řečnickou otázku: Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá, je to právě díky těmto dotacím. Výsledkem této dotační politiky starých členských zemí EU je potom to, že například produkce ovoce u nás klesla na 30 %, v zelenině na 25 % a u brambor ani ne na 20 %. Proto je nutné se, podle Zdeňka Jandejska, vrátit k otázce soběstačnosti České republiky, a to především v základních potravinách.

Přitom Zdeněk jandejsek dále zopakoval svůj názor, že je potřeba začít něco dělat s objektivním vyhodnocením přístupové smlouvy České republiky do EU v roce 2004, neboť ta je trvale porušována. Je zapotřebí zhodnotit skutečný stav věcí. Podle něho hrozí další utlumení zemědělské produkce u nás. V současné době jsme, pokud jde o výkon zemědělství, na nižší úrovni, než tomu bylo v roce 1936 za první republiky.

Poté, co se vrátil k některým svým, již dříve vyřčeným myšlenkám a názorům, Zdeněk Jandejsek v závěru svého projevu prohlásil, že o tom, kdo bude vystupovat proti nezbytné stabilizaci českého zemědělství, lze o něm říci, že otevřeně vystupuje proti českému národu, a potažmo proti posledním domácím producentům, kteří umějí vyrobit kvalitní a laciné potraviny. Tímto svým postojem si bere na svědomí ohrožení českých občanů v zajištění bezpečného dostatku potravin, a to při pandemiích či jiných přírodních katastrofách či nepokojích v Evropě či ve světě.