-         Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

-         Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

-         Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.

-         Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li se, že škoda vznikla tím, že postižený zaměstnanec porušil právní anebo ostatní předpisy, nebo pokyny k zajištění bezpečnosti práce, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, měl k dané práci potřebnou kvalifikaci a tyto byly zaměstnavatelem stále vyžadovány a kontrolovány, anebo jedinou příčinou vzniklé škody na zdraví zaměstnance byla jeho opilost či použití zakázaných návykových látek.

-         Výše uvedené skutečnosti pro úplné zproštění se odpovědnosti ze strany zaměstnavatele musí být jedinou příčinou škody na zdraví zaměstnance.

-         Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li se, že škoda vznikla v důsledku porušení předpisů nebo bezpečných pracovních postupů zaměstnancem, nebo proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy k ochraně zdraví nebo určené bezpečné pracovní postupy, jednal lehkomyslně, protože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si tímto jednáním může způsobit úraz nebo jinou újmu na zdraví.

-         Za lehkomyslné jednání není možno kvalifikovat běžnou neopatrnost nebo pracovní riziko.

-         Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, musí kvalifikovaně určit míru zavinění postiženého zaměstnance, ale v každém případě je povinen mu vyplatit minimálně jednu třetinu škody.

-         Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní anebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se nelze odvolávat pouze na všeobecná ustanovení, že si každý má počínat tak, aby nepoškodil své zdraví a zdraví spolupracovníků. Vždy musí být konkretně uvedeno jaký předpis anebo pokyn k zajištění BOZP na pracovišti postižený porušil.

-         Zaměstnavatel se nemůže zprostit viny zcela ani zčásti, jestliže k úrazu dojde při odvracení škody hrozící zaměstnavateli.

 

-         Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, nebo u kterého byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za:

a)     ztrátu na výdělku,

b)    bolest a ztížení společenského uplatnění,

c)     účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

d)    věcnou škodu (škoda na osobních věcech).

 

-         Způsob a výši náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a s postiženým zaměstnancem.

 

-         Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy a plnou výší nemocenských dávek. Tato náhrada přísluší i za dobu, kdy zaměstnanci v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží náhrada mzdy.

-         Tato náhrada mzdy přísluší zaměstnanci i při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu doléčení téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Jestliže před vznikem této další škody příslušela zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (např. doplatek pro nemohoucnost podávat takový pracovní výkon jako před vznikem úrazu), poskytne se náhrada do výše částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jako by nebyl práce neschopen. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po nemoci z povolání se považuje náhrada mzdy nebo platu podle § 192 zákoníku práce a nemocenské.

 

-         Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

-         Náhrada za ztrátu na výdělku podle výše uvedeného přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

-         Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle výše uvedeného přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.

-         Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

-         Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle prvního odstavce pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.

-         Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

 

 

 

 

-         Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.

-         Zaměstnanec musí zaměstnavateli předložit ohodnocení bolestného od ošetřujícího lékaře.

-         Jeden bod za bolestné = 120 Kč.

-         Dle zákona lze bolestné navýšit pro snížení společenského uplatnění maximálně o 30 %.

 

-         Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

 

-         Náhradu nákladů za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou měsíčně ve výplatním termínu, pokud nebyl vzájemně dohodnut jiný způsob (např. při kratší pracovní neschopnosti až po jejím ukončení).

 

 

Zaměstnavatel je povinen postiženému zaměstnanci nahradit škodu po pracovním úrazu nebo přiznané nemoci z povolání i bez žádosti zaměstnance.

 

Škoda na zdraví vzniklá po pracovním úrazu nebo přiznané nemoci z povolání se nepromlčuje.

 

 

 

 

 

 

testospzvzv123